Nadační fond Pečovatel

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Děti mě samozřejmě mýt nemohou, tak veškerá péče zůstává na pečovatelích. Velmi radostný zážitek se mi naskytl během jednoho koupání. Pečovatelka se objevila nečekaně u mě ve vaně. Znal jsem tuto skvělou situaci již z kina z dobrodružného filmu, když hlavní herečka i herec skončili v rámci Happy Endu také ve vaně. Trochu mě jen mátlo, že pečovatelka nečekaně skočila ke mně šipkou po hlavě. To bych jí vcelku toleroval, ale žádný Happy End se u nás nakonec nekonal. Urychleně se naopak hrabošila zase z vany ven. Jaká byla příčina? Přes den sedím na kancelářské židli s kolečky a dokážu si dojet na WC. Přitahuji se přitom za různá madla a popruhy. Brzdí mě ale nohy. To jsem odstranil tak, že jsem si cestu nastříkal kluzkým sprejem na leštění nábytku s názvem Pronto. Ostatní přítomni mi však tuto hmotu roznesli na botách po celém bytě. Radost z toho měly hlavně děti. Rozběhnou se po chodbě a mají klouzačku přes celou kuchyň až ke dveřím na balkon. Tam je musím trochu mírnit, aby mi tyto dveře nevysklily. Kvůli pečovatelkám jsem udělal i další opatření. V okolí vany se rejžákem vydrhla podlaha tak, aby již žádné pečovatelce v předklonu, když přesune těžiště svého těla nad vanu, neujely nohy. Když si ovšem ona sama na svých podrážkách přinese Pronto, za to já už vinu neponesu. Vše ale nakonec šťastně skončilo. Já jsem samozřejmě umyt byl, i když pečovatelka tentokrát zůstala neumytá.

Zde bych rád chtěl představit svou obětavou pečovatelku Báru, která si u mě odskákala již spoustu kdejakých věcí, a přesto se ke mně stále statečně vrací.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Jde o nájemní byt a zařízení je zde sice funkční i když starší, případně s menší vadou. Zde se při praní ozývají nečekané silné rány. Bál jsem se, že se uvolnilo ložisko bubnu. Připomnělo mi to příběh z mládí, kdy nedaleko byla teplárna. Dříve než pustili páru z kotelny trubkami ke spotřebiteli, prohnali ji ještě parní turbínou. Ta byla spřažena s alternátorem, kde vyráběli elektřinu. Alternátor se jednoho dne utrhl z ložisek a vyletěl vzhůru skrz strop na střechu. Než se stihl vrátit, dokázala obsluha naštěstí utéct. Dále pak rotující kolos zničil všechno vybavení v místnosti. Také rotující a ždímající buben by dokázal vyletět vzhůru. Plnící okénko je nahoře a jinam by mu to ani nešlo. Stejně tak i u nás je strop součástí konstrukce střechy. Po dobu praní se pro jistou s pečovatelkou ukrýváme ve vedlejší místnosti. Zavíráme dveře a stavíme před ně židle.

Naposledy u mě prala pečovatelka paní Květuše. Následně bylo nutné pověsit prádlo na balkon. Je malý a v zábradlí se ubytovaly vosy. Je to asi jiný druh, snad lesní, protože jsou menší. Žijí obvykle v děrách v zemi, a ne na půdách. Zábradlí je svařované z jeklů (hranaté trubky). Svary jsou přerušované, asi proto, aby trubky mohly případně vysychat i zevnitř, a jeden takový otvor vosy využily. Dnes, v době, kdy tak rychle ubývá hmyzu, jsem zakázal je vyhubit např. Biolitem. Balkon je malý a prádlo bylo třeba pověsit. Museli jsme to proto nějak vymyslet. Stojánek na prádlo jsme postavili sice na balkon, ale těsně u dveří z bytu. Moje obětavá pečovatelka paní Květuše pak věšela prádlo stojíc v místnosti. Měla tak možnost uskočit a rychle přibouchnout dveře.

Vše jsme úspěšně uhlídali a vše zůstalo v pořádku. Buben stále ještě nevylétl a vosy také pečovatelku neseštípaly. Pro mě je často tristní pozorovat, jak enormně riskantní jsou pro mé skvělé pečovatelky a pečovatele jejich služby u mě. Zvládají je ovšem s grandiózní bravurou adekvátní jejich fundovanosti, jistou nonšalancí až téměř s ležérností, avšak vždy spojenou s extrémní erudicí a evidentně i s jim vrozenou distingovaností a grácií. Je třeba pochválit i přijímací komisi za její efektivitu, rutinu a současně intuici při náboru a následné stimulaci k perfekcionismu těchto top pracovníků.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Jde o nájemní byt a zařízení je zde sice funkční i když starší, případně s menší vadou. Zde ve sporáku se nesmí pustit ventilátor, jinak vyletí pojistky ve sklepě. Rozhodl jsem se to tolerovat. V mládí pekla babička v kamnech na uhlí a také neměla ventilátor. A jak nám chutnalo.

Tentokrát jsem poprosil pečovatele pana Jiřího, aby mi k obědu upekl pizzu. Bedlivě jsme museli dávat pozor, aby se nespustil ventilátor. Tím okamžikem by nastala velmi nebezpečná situace. Pojistky vypnou celý byt, ale nejsem si jist, jestli také možná i celý dům. Jsou kdesi ve sklepě a neumím poradit, jak je najít. Navíc v uličkách nebezpečně číhá a padá na člověka kdejaké haraburdí. Polehčující okolnost je jen ta, že každý má dnes v mobilu baterku. Jakmile se děje něco s elektřinou, není radno vstupovat do výtahu. Člověk by tam mohl zůstat uvězněný i delší dobu. (V krajním případě i zahynout.) Je třeba proto chodit výhradně po schodech. Pozor také i na další případy. Je to například po dobu bouřky, během požáru domu, během zemětřesení nebo za války s Putinem.

Vše ale jsme úspěšně uhlídali a pizza byla výborná. Pro mě je často tristní pozorovat, jak enormně riskantní jsou pro mé skvělé pečovatelky a pečovatele jejich služby u mě. Zvládají je ovšem s grandiózní bravurou adekvátní jejich fundovanosti, jistou nonšalancí až téměř s ležérností, avšak vždy spojenou s extrémní erudicí a evidentně i s jim vrozenou distingovaností a grácií. Je třeba pochválit i přijímací komisi za její efektivitu, rutinu a současně intuici při náboru a následné stimulaci k perfekcionismu těchto top pracovníků.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

30.06.2026

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Potěšující je, že děti na žízeň pijí převážně čistou vodu. Kdo pije limonády, dostane do sebe časem neuvěřitelné množství cukru. Rozhodně to není zdravé a jak se říká „Čeho je moc, toho je příliš“. Já piji převážně neslazený černý čaj. Je pro mě výhodný, protože mi zvyšuje svalovou sílu, což potřebuji. Jako asi v každé domácnosti, tak stejně i u mě se voda vaří v elektrické konvici. Moje je od dobrého výrobce a zdálo by se, že tím bude zaručena dlouhá životnost. Ale ejhle – najednou praskl držák víčka. Víčko se sice stále dalo otevírat i uzavírat, ale byla s tím zdlouhavější a otravná manipulace. Konvice jsou vesměs cenově dostupné, a tak vše nahrávalo tomu, aby se vyhodila a koupila nová. Okamžitě jsem si vzpomněl na pověru, ale možná spíš i pravdu, že výrobci montují do svých výrobků „kurvítko“, které po skončení záruční doby výrobek zničí. U přístrojů řízených elektronicky se těžko hledá, ale u jednodušší konvice to bylo snadno zjistitelné. Je to pro výrobce logický postup – potřebují si zajistit tržby. Jedná se sice často o výstřel na vzdálený cíl, ale kdo si počká, ten se dočká. Je to od nich samozřejmě hnusné. Zde u konvice to byl silně poddimenzovaný pant z umělé hmoty, u kterého bylo předem jasné, že dlouhá léta nevydrží.

Rozhodl jsem se, že konvici je nutno opravit. Bylo třeba rozšroubovat víčko a vyhodit prasklý pant. Byla u mě právě pečovatelka Bára. Ona je sice pilná, pečlivá, pracovitá a ochotná, ale také ještě příliš mladá. Tak jsem se obával, že nebude umět vzít do ruky tak typický mužský nástroj, jako je šroubovák. Protože se jednalo o malé vruty, šlo dokonce o mikrošroubovák. Opak byl ale pravdou. Bylo milé pozorovat její šikovné prstíky a hbité pohyby, jak zničený pant vymontovala a víčko dala opět do původního stavu. Byl to koncert. Druhý den mi pečovatel Marek provrtal víčko a vrutem připevnil držák.

Takto upravená konvice by byla pro výrobce určitě levnější. Zdá se dokonce, že je s víčkem i lepší manipulace a celkově je také elegantnější. Ale málo platné, chybí v ní to kurvítko.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Děti jsou horkokrevné, je jim u mě teplo, ale já jsem zmrzlík. Mám regulátor nařízený na vysoký stupeň, a tak mám i vysoké náklady. Rozhodl jsem se proto spořit, ale né cestou vyššího mrznutí, ale snížením tepelných ztrát. Všiml jsem si totiž velmi teplé zdi za radiátorem. K tomu podávám vysvětlení:

1. Fyzikální efekt. Jistě si vzpomenete na 8.třídu ZŠ, kde se probíraly způsoby šíření tepla. Je to třemi základními způsoby: Vedením (kondukce) v pevných látkách, prouděním (konvekce) v kapalinách a plynech a sáláním (radiace), které nepotřebuje látkové prostředí. Radiátor ohřívá místnost hlavně radiací – sáláním, proto se tak také jmenuje, ale i konvekcí – prouděním ohřátého vzduchu od své přední i zadní plochy do místnosti. Část radiace, vysálané ze zadní plochy však ohřívá i zeď. Tak následně vznikají ztráty kondukcí –vedením tepla na fasádu. A zde jsem se rozhodl zasáhnout. Mezi radiátor a zeď jsem nechal vložit polystyren, který zabrání ohřívání zdi. Je potažen alobalem, který zvýší zpětný odraz tepelných (nám neviditelných infračervených) paprsků zpět ode zdi. Navíc zabrání drolení polystyrenu.
2. Ekonomický efekt. Celkem bylo zapotřebí: Polystyren 1m2, tl.3cm, 80,-Kč. Alobal 10m, 28cm, 35,-Kč, ale přes polovinu ho zbylo. Lepidlo zanedbatelné. Cena práce počítána 0,-Kč, šlo o výuku. Celkem 115,-Kč. Cena vytápění – zde uvažováno 20000,-Kč za rok. Úspora – přesto, že radiátor vysílá 50% tepla ke zdi, je zde počítána ztráta pouze 5%, tj. 1000,-Kč, (ale pravděpodobně je vyšší). Úspora je tak zde počítána relativně malá, ale i tak posuzujeme-li návratnost investice, jde o směšně krátkou dobu, zhruba přes 1 měsíc. Co to je proti solárům, kde návratnost je 7 až 10 let.
3. Psychologický efekt. Celou instalaci mi provedli dva moji báječní pečovatelé. Pan Marek a pan Jiří – jsou na obrázcích. Celou věc si u mě osvojili – „vychytali mouchy“ a nyní jsou schopni, aby práci již precizně prováděli doma či u svých přátel. Nebo dokonce i jako OSVČ! Je pravda, že úspora není velká, a pro ty osoby, které nyní jsou již zazobanějšími, to může být i pod jejich rozlišovací schopností. Ale pro nás, kteří jsme stále ještě nezazobanějšími , může být úspora vítaná. A jak se celá věc týká mě? Celé moje okolí na mě zírá, co jsem si to zase vymyslel za bláznivinu. A já se směju.

P.S. Jo, a také jsem si nechal utěsnit dveře. Táhlo mi na nohy.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

POKRAČOVÁNÍ.

Některé okolnosti uvedené v 1. díle je potřeba zdůraznit. Proto jich část zde uvádím. Děti stále rostou a zastanou více činností i u mě. Dávají mě např. oběd nebo večeři, ale nemohou se na mě příliš vázat, protože jejich hlavní náplní je ještě škola. Proto pracovníci Heweru, kteří o mě pečují, jsou naprosto nezastupitelní. Velice mi pomáhají a jsem jim za to velmi vděčný. Veškerou svou činnost v rámci pracovní náplně vykonávají bezchybně a skvěle. Někdy ale zjišťuji, že ve své práci disponují ještě jakýmsi „Bonusem plus“, který pak u nich rád využívám (nebo zneužívám?).

Tak např. samozřejmě i pečovatelky dokážou vzít do ruky kladivo, pilku či vrtačku a tvářit se, jako že je vše v pořádku. Já je však podezírám, že v duchu jsou nešťastné. To chlapi rádi po taková příležitosti sáhnou, protože je vytrhne z každodenního stereotypu. Já bydlím sám, jsem vozíčkář, a tak potřebuji kolem sebe všelijakých zlepšováků velké množství. Doma nesedím na vozíku, ale na kancelářské židli (5 koleček). Je to proto, že židle je užší, má pohyby i do boku a rotaci. Musím se ale odstrkávat nebo přitahovat. Nemám nohy pevně na šlapkách, takže mám stále drobné pohyby nohou, rukou i celého těla. Jsem stále trošku rozpohybovaný a nemusím proto brát léky proti strnulosti a křečím. Doporučuji dalším klientům– samozřejmě podle možnosti.

Nyní bych Vám rád představil pečovatele pana Petra, který stál u zrodu řady těchto nápadů a současně tyto nápady ve 100 procentech realizoval. Je stejně dobrý a pro mě užitečný jako pan Jiří, kterého jsem představil v minulém díle. Pana Petra a také i tyto zlepšováky na fotografiích uvádím. On samozřejmě také není vázán žádnou mlčenlivostí ani tajemstvím a umí se o účelu i tvorbě každého předmětu poutavě rozhovořit. Já se však opět omlouvám. Zjistil jsem, že kdybych mluvil, zpochybnil bych tím význam výše uvedeného nadpisu.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Děti stále rostou a zastanou více činností i u mě. Dávají mě např. oběd nebo večeři, ale nemohou se na mě příliš vázat, protože jejich hlavní náplní je ještě škola. Proto pracovníci Heweru, kteří o mě pečují, jsou naprosto nezastupitelní. Velice mi pomáhají a jsem jim za to velmi vděčný. Veškerou svou činnost v rámci pracovní náplně vykonávají bezchybně a skvěle. Někdy ale zjišťuji, že ve své práci disponují ještě jakýmsi „Bonusem plus“, který pak u nich rád využívám (nebo zneužívám?).

Tak např. samozřejmě i pečovatelky dokážou vzít do ruky kladivo, pilku či vrtačku a tvářit se, jako že je vše v pořádku. Já je však podezírám, že v duchu jsou nešťastné. To chlapi rádi po taková příležitosti sáhnou, protože je vytrhne z každodenního stereotypu. Já bydlím sám, jsem vozíčkář, a tak potřebuji kolem sebe všelijakých zlepšováků velké množství. Doma nesedím na vozíku, ale na kancelářské židli (5 koleček). Je to proto, že židle je užší, má pohyby i do boku a rotaci. Musím se ale odstrkávat nebo přitahovat. Nemám nohy pevně na šlapkách, takže mám stále drobné pohyby nohou, rukou i celého těla. Jsem stále trošku rozpohybovaný a nemusím proto brát léky proti strnulosti a křečím. Doporučuji – samozřejmě podle možnosti.

Nyní bych Vám rád představil pečovatele pana Jiřího, který stál u zrodu řady těchto nápadů a současně tyto nápady ve 100 procentech realizoval. Jeho a také i tyto zlepšováky na fotografiích uvádím. On samozřejmě není vázán žádnou mlčenlivostí ani tajemstvím a umí se o účelu i tvorbě každého předmětu poutavě rozhovořit. Já se však omlouvám. Zjistil jsem, že kdybych mluvil, zpochybnil bych tím význam výše uvedeného nadpisu.

POKRAČOVÁNÍ.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Vnoučata rostou a rostou bez ohledu na to, jestli jsme si jich dostatečně užili. Vedle toho je však třeba vnímat, že celá populace nebezpečně stárne. Počet starých a nemocných bude přibývat, a kde se vezmou ti mladí, kteří by o ně měli pečovat? Mezi válkami se rodilo ročně 220 tisíc dětí, v roce 2025 už jen pod 80 tisíc. Buďme proto vděčni Ukrajinkám, Slovenkám a Vietnamkám, že sem vozí své děti. Z těchto dětí se během 2 až 3 generací stanou regulérní Češi. Nedělejme si iluze, že by to tak bylo i u jiných národů. Vidíme to třeba v sousedním Německu, kde si už chtěli založit kalifát. O povahu těchto „importovaných“ dětí také nemějme starost. Budou mít podle Gaussovy křivky stejné normální rozložení vlastností – od nejhoršího k nejlepšímu – jako místní populace. Stejné stárnutí populace vidíme dnes i v celé Evropě. Jedna z verzí mluví také i o důvodech zániku sterého Říma. Zbohatlé a zlenivělé obyvatelstvo (stejně jako naše) mělo stále méně dětí. Do vyprázdněné země se pak nahrnuly okolní národy. Dnes se tam ovšem už všichni považují za Italy. Takže doufejme, že to snad nakonec dobře dopadne i u nás.

Následující obrázek budiž reklama a povzbuzení zejména pro mladé dívky – budoucí matky, že i čerstvý kojenec, který spokojeně spinká mamince na bříšku, může být pro ni velmi užitečný.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Vánoce máme právě za sebou a mě napadá kolikáté jsem je již prožil. A pokaždé jiné. Děti si svůj seriál teprve začínají rozjíždět.

O Vánocích samozřejmě dodržujeme zvyky a v poledne na Štědrý den jíme bezmasé jídlo, – tradičně hubník. Je to něco jako žemlovka, ale místo jablek jsou tam sušené houby a je to naslano. Naučil nás znát recept můj děda pocházející z Podkrkonoší. Je vidět, jak se svět mění. Tam před 100 až 150 lety to bylo jídlo chudých, dnes je to pro nás sváteční jídlo na vánoční oběd.

Houby si ale musíme vždy sami nasbírat. Nepřijal bych sušené houby jako dar ani od nejbližších známých. Ne proto, že bych se bál něčeho jedovatého, ale protože bych neměl jistotu, že dobře vykrájeli červy. V jednom létě, když byla nejstarší vnučka ještě velmi malá, začaly růst lavinovitě převážně hřiby. Rozeznávali jsme hřiby smrkové, hřiby dubové a hřib v našem kraji nazývaný jako hořčák. Šli jsme celá rodina na houby. Vnučka se cítila coby plnohodnotný člen našeho týmu, protože si nesla svůj košíček a měla i nožík. Samozřejmě, když někdo našel něco pěkného, tak jsme jako by náhodou měnili směr pochodu, aby k tomu přišla ona první. Doma se pak postupně košíky vysypávaly na stůl, všichni kolem čistili a dělili houby na zamražení, usušení a houbovou omáčku.

Na houbovou omáčku jsme se moc těšili, protože v některých letech jsme ji měli třeba jen jedenkrát za rok. I tenkrát byla moc dobrá a moc jsme si na ní pochutnávali. A to až do okamžiku, kdy jsem kousl do hořké houby. Zařval jsem leknutím a všichni přestali jíst. Teď se zjišťovalo, kdo je nezkušený, neměl brýle nebo je barvoslepý, až jsme si uvědomili, že nikdo nezkontroloval, co si malá vnučka dává do košíčku. Hlídali jsme ji. Ale spíš, aby se nám neztratila, než co sbírá. Omáčka samozřejmě letěla do žumpy. Pak jsme ještě zjišťovali, jestli nemohlo dojít i k dalšímu průšvihu. Ale mochomůrky zelené, ani zaměnitelné holubinky ten den naštěstí nikdo ani nespatřil. Mochomůrka zelená, to by bylo trochu jiné kafe. Po chuti by nikdo nic nepoznal a jedna plodnice by stačila na celou rodinu. To bychom se, panečku, asi jinak divili, až bychom ráno zjistili, že už jsme se neprobudili. Hořčák není možná tak jedovatý, ale kdo by to zkoušel.

Tak nakonec všechno dobře dopadlo. Dokonce ani při odvozu žumpy fekální cisternou do ČOV (Čistírna odpadních vod) už nevznikl žádný problém. Rok utekl jako voda, příští rok jsme si dali větší pozor a na mochomůr (pardon) na houbové omáčce jsme si velmi pochutnali.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

29.12.2025

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí. Dnes však byly děti klidné, tak jsem si mohl zavzpomínat, jestli nějaká pečovatelka na tom někdy byla ještě hůře než já. Nakonec jsou to také jenom lidi.

Prvně to bylo v jednom horkém letním dni, kdy teploty byly vysoké již od rána. Pečovatelka jela dlouho autobusem a když přišla, tak se málem zhroutila. Přinutil jsem ji ještě, chudáka, aby mě přenesla jeřábem z postele ke stolu a pak už jsme se na sebe jen bezradně koukali. Chvílemi to dokonce vypadalo, že snad chce umřít dřív než já! Kladl jsem jí proto důrazně na srdce: Vydržet! Nepředbíhat! Záchrana se však zjevila zcela nečekaně. Mohla za to asi náhoda, osud nebo Pán Bůh, když tu z nenadání u mých dveří zazvonila doktorka. Já jsem si kdysi předtím objednal u jedné kliniky rehabilitační cvičení v domácnosti. Aby rehabilitační sestra věděla, jaké cviky se mnou má provádět, vyšlou napřed doktorku, aby si mě prohlédla. Já jí to oplatil, také jsem si jí prohlédl a byla moc hezká. Samozřejmě první jsem ji nasadil na pečovatelku. Vyšetřila ji, byl to úžeh nebo úpal a dehydratace. Pomoc pak byla jednoduchá. Napumpovali jsme do ní kapalinu a musela sníst starší, avšak velmi sladký banán. Po chvíli ji samotnou překvapilo, že už je jí zase dobře a mohla pak v klidu odejít na službu k dalšímu klientovi.

Druhý příběh bych nazval tanec na kraji propasti. Ráno přišla pečovatelka a měla velké bolesti břicha. Bolelo ji už delší dobu, začalo to sílit a ten den to bylo enormní. Nic, než rychle do nemocnice nešlo vymyslet. Našli jí na ženských orgánech nádor mnohem větší než grep. Byla to asi genetická zátěž, protože v rodině se tradovalo, že kdysi jedna sestřenice zemřela také na obrovský nádor v břiše, asi na rakovinu. Rakovina to ale nebyla ani v jednom případě, možná naštěstí kvůli metastázám. Vážné to ovšem bylo, řekli jí, že kdyby nepřišla, tak by jistě zemřela. Jen nevím, jestli již ten den. Lékaři jsou na rostoucí úrovni i když na ně občas nadáváme. Život jí zachránili tak dobře, že ženský vnitřek jí přitom ani nevyrubali. Po určitém čase se mi pochlubila krásným miminkem.

Třetí příběh souvisí s profesí pečovatelky. Sem patří zřídka se vyskytující lidé, kteří sem z celkové populace vysedimentují, lépe řečeno, že se od ostatních vyfiltrují. Jsou totiž obdařeni pečovatelským či záchranářským genem (Samaritánský nebo Mesiášský syndrom). Mělo by být na ně pohlíženo s velikým vděkem a úctou a měli by být i vysoce hodnoceni. Číhá na ně však i nebezpečí. Občas si pečovatelku vyhlédnou muži, kteří využívají jejich povahu, ale sami si jedou bezohledně po své lajně. Na to měla „talent“ právě i ona. Děti měla perfektní a vychované, ale jejich otcové vždy kamsi zmizeli. Když ke mně tehdy ráno přišla, říkala, že se večer opět s někým rozešla, nespala a brečela celou noc i ráno u mě, klepala se a zvracela. Když mi partnera popsala, tak jsem řekl, ať je šťastná, že zmizel. Vše jsme rozebrali a řekl jsem ji spoustu mouder, které tak rád říkám. Např., že partneři vyhrávají nebo prohrávají, ale pouze vždy oba dva stejně. On ji nechal prohrát a prohrál mnohem více. Pak u mě měla pauzu a na oběd měla přijít znovu ke mně. Nenechal jsem ji odejít, položil ji na gauč, hodil na ni deku a spala až do oběda. Po obědě už byla zase v cajku. Později se mi svěřila, že každé ráno si opakovala má slova a díky tomu přežila. No, asi to nebylo tak žhavé a přežila by i beze mě, ale dobře se to poslouchá. Aspoň ale vidíte, že já se teda s pečovatelkami opravdu nenudím.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.                    27.11.2025

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Děti jsou od malička zvyklé na to, že se u nich chová nějaké zvíře. Je to např. krajta, která je naštěstí menšího druhu a nesežere je, ani až vyroste. Dále agamy, – jakési ještěrky a velcí černí, chlupatí pavouci, kterých se leckdo bojí. Tato zvířata potřebují další zvířata jako potravu. Jsou to cvrčci a potkani. Mimoto v květináči pěstují mravence. K tomu všemu si vnučka vzpomněla, že by chtěla pejska. Máma ji to samozřejmě zatrhla. Pejsek potřebuje mnohem více péče, než by vnučka zvládla. Pak je ale obě napadlo, že bych pejska mohl mít u sebe já a vnučka by si sem s ním jen chodila hrát. Odmítl jsem to ze stejných důvodů. Zvířata mám sice rád, důkazem jsou budky pro sýkorky a hmyzí hotely, ty máme na chalupě, ale doma zvířata rád nemám. Ani např. rybičky nebo štěnice. Vlastně jednoho živočicha snáším doma docela velmi dobře. Musí to být ovšem výhradně samice. Jmenuje se to, myslím, homo sapiens.

Připomnělo mi to jednu příhodu se zvířaty kdysi v práci. Na dvoře nám běhaly kočky, staral se o ně kolega, – člen nádvorní party. Mezi dvěma nakládkami zboží jim dával pamlsky. Nevím, zda to byly kočky toulavé nebo si k němu chodily smlsnout ty z okolních domků. Vycvičil si kocourka a byl na to velmi hrdý. Když řekl „Udělej veverku,“ kocourek si stoupl na zadní a zamával pacičkami. Samozřejmě se rád s tím chlubil všem našim zákazníkům. A to až do té doby, než přišel zákazník, který se jmenoval Veverka. Panu Veverkovi pak trvalo asi 3/4 roku, než nám odpustil a zase k nám začal chodit nakupovat. Přišli jsme o velké tržby.

Stále jsem ale myslel na požadavek vnučky mít pejska, až se mi ho podařilo vyřešit. Požádal jsem jednu paní pečovatelku, o které jsem věděl, že má pejska, aby i s ním chodila ke mně. Naštěstí s tím souhlasila. Byl to maličký pejsek, který vypadá spíš jako plyšová hračka. Obdobnou hračku na baterii měla kdysi i starší vnučka. Když hračku zapnula, chodil pejsek po podlaze a štěkal.

Konečně nastal den, kdy pečovatelka měla přijít s pejskem. Vnučka na to u mě netrpělivě čekala minimálně půl hodiny předem. Ve správný okamžik se otevřely dveře a obě dvě (pejsek je taky samička) vešly do místnosti. Podíval jsem se na vnučku a mrknutím oka jsme si ujasnili další postup. Vnučka se zmocnila pejska a na mě zbyla „jen“ pečovatelka. Ale on to nemusel být vůbec nijak špatný nápad, naše pečovatelky jsou obvykle krásné a přitažlivé ženy, mohou být i sexy, – když zrovna náhodou chtějí a je tak radost se nechat od nich opečovávat. Vnučka si posadila pejska na klín a začala ho šimrat na bříšku, což se mu asi velmi líbilo. Bohužel u mě to dopadlo moc špatně. Pečovatelka se mi nehodlala posadit se na klín a z nepochopitelných důvodů si nepřála ani šimrat na bříšku. Natož aby se jí to líbilo. Bylo to úplné fiasko. Příště si to s vnučkou vyměním, posadím si pejska na klín, jeho budu šimrat na bříšku a postěžuji si mu na jeho paničku.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

27.10.2025

V únoru 2025 jsem se přestěhoval do Uhříněvsi. Vedle v bytě bydlí mladší dcera s manželem a vnoučaty – Hugo 9 let a Vilma 7 let. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Obdobné zážitky jsem měl i s vnoučaty od starší dcery, která bydlela o 3 patra nad námi. Byl jsem již trvale doma na vozíku, tak jsem je často hlídal. Pod námi byly jen garáže, a nevadilo tak, když děti skákaly přes švihadlo, z gauče do dálky nebo jinak dupaly. Jindy si daly na zem polštáře a skákaly z jednoho na druhý. Když jim uklouzl, spadly do „smrduté vody“. Milovaly pohyb a bylo to často u nás dole slyšet přes všechna 3 patra. Naštěstí sousedé pod nimi byli tolerantní a nikdy si na ně nestěžovali.

Poněkud mě však vnučka vystrašila, když si se mnou chtěla hrát na doktora. Přinesla si dětský kufřík s lékařskými nástroji. Já byl ochoten jí dát nejvýše injekci do ruky, nebo si hrát na zubaře. Ona však přitáhla židle a chtěla být na nich operována. Naštěstí byla natolik akční a činorodá, že než něco vytvořila, napadlo jí nějaké zlepšení nebo úplně jiná varianta. Já jí v tom podporoval, takže jsme si celou hodinu hráli na doktora tak, že jsme stěhovali nábytek. Nebezpečí vzniklo, když šla domů a mamce hlásila svým zvučným pronikavým hlasem na celý barák, že si s dědou hrála na doktora. V té době se ve sdělovacích prostředcích probírala aféra s Kulínským. Novináři radostně objevovali i další ještě peprnější případy. Celý národ byl takto masírován a já čekal, kdy se u mě objeví policie. Samozřejmě by to byl nesmysl, ale vysvětlujte nějak někde někomu něco, kdyby Vás váš soused udal.

Nyní hlídám vnučku od mladší dcery. Je v tomtéž věku, ale má jiné zájmy. Hraje si s elektroodpadem. Půjčil jsem jí šroubovák a je zajímavé pozorovat její hbité prstíky, jak vyšroubovává jeden šroubek za druhým (správný název – vrut). Např. z již nefunkční myši. Lepenkou to všelijak spojuje, vyrábí dálkové ovladače a ty mi pak prodává.

A jak to nakonec dopadlo se starší vnučkou? Již dosáhla plnoletosti a udělala si řidičák. Od mamky si půjčuje její auto a jezdí za Prahu za svým přítelem. A tam si hrají na doktora.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

26.9.2025

1. V únoru 2025 jsem se přestěhoval do Uhříněvsi. Vedle v bytě bydlí mladší dcera s manželem a vnoučaty – Hugo 9 let a Vilma 7 let. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

I malé děti zcela bezelstně dokážou klást otázky související se smrtí. Pokud pro některého čtenáře je toto téma tabu, ať prosím přeskočí další řádky od Tečky 1 po Tečku 2.

Tečka 1          .

Odpovídám jim popravdě a s ohledem na jejich věk. Jednou se mě např. malá vnučka zeptala, proč lidé umírají. Tak jsem odpověděl: Podívej se z okna. Kdyby tam byli lidi už od pravěku, tak by stáli namačkáni na sebe, nemohli by se pohnout, ani umřít. A ty, kdybys šla na nákup, musela bys jim šlapat po hlavách.

Také já, „majitel“ roztroušené sklerózy jsem se doslechl, že nemoc zkracuje dožití. Protože jsem technicky založený, rozhodl jsem se vypočítat si bod nula. Dlouho se mi nedařilo najít nějakou relevantní číselnou hodnotu, až přece: Před nemocí jsem udělal dřep, i když jsem měl na zádech zátěž o hmotnosti 30 kg. To se časem vlivem nemoci snižovalo a jednoho dne jsem sice udělal dřep, ale zátěž musela mít hmotnost nula. Měl jsem tak k dispozici přímku určenou dvěma body. (Osa x – letopočty, osa y – hmotnost). Pro kontrolu v pozdější době jsem zjistil, že dřep sice udělám ještě také, ale jen když se budu vzpírat – vektor síly působil záporným směrem. Aproximoval jsem následně nalezenou přímku do čtvrtého kvadrantu pod osu x a protože mám hmotnost plus 70 kg, hledal jsem následně na ose y, kde bod na mojí přímce bude mít y-ovou souřadnicí minus 70 kg. Tam se právě na ní nachází hledaný bod nula. Tento průsečík měl pak x-ovou souřadnici přesně v roce 2013. Protože 13 je nešťastné číslo, měl jsem z toho velikou radost. Dostal jsem tak jasný signál, že můj výpočet i předpoklady jsou správné. Celý rok 2013, tedy vlastně každý den jsem trpělivě čekal, ale představte si tu lapálii: ONO MI TO NEVYŠLO!!! Co se dalo dělat. Zlámal jsem tedy hůl nad svými matematickými i logickými schopnostmi. Tak teď zmateně sedím na židli a bezcílně hledím do budoucnosti…  (Nebojte, trochu kecám, ale jen trochu.)

Tečka 2          .

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

25.8.2025

V únoru 2025 jsem se přestěhoval do Uhříněvsi. Vedle v bytě bydlí mladší dcera s manželem a vnoučaty – Hugo 9 let a Vilma 7 let. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Hugo miluje fotbal a posledně ho zaujal jeden prvek, který se jmenuje „nůžky“. Je téměř akrobatický a umějí ho jen špičkoví hráči. Může nastat v okamžiku, kdy útočící hráč nedostane přihrávku před sebe, ale za sebe. Postaví se zády k brankáři, začne padat hlavou k němu a v pádu překopne míč přes sebe směrem na bránu. Přitom mu vyletí i druhá noha, což připomíná střih nůžek. Účinnost je malá, protože se kope spíše po paměti. Když však dá hráč takto gól, má jistotu, že se večer dostane do televizních novin.

Hugo tento zákrok chce natrénovat. Stoupne si zády ke gauči a zdi, nadhodí míč a když padá na znak na gauč, tak překopne míč až do zdi. Naštěstí nad gaučem není nikde žádný obraz, v blízkosti není ani vázička nebo okno. Jsou to již od něj pěkné šlupky, co dává, ale míč je čistý, nezanechává stopy na zdi a omítka se také ještě nedrolí.

Fotbal je krásná hra a nejlepší zážitek skýtá obvykle finálový zápas dvou nejlepších týmů na nějakém mistrovství. Kvalitu však kazí sami hráči. Jsou vidět zákroky, které vedou až ke zranění protihráče. Současně je vidět simulující hráče, kteří se tváří, že jsou polomrtví, přičemž došlo sotva k letmému dotyku. To není výjimka, ale spíše rutina. V takové „partě“ neztratit morálku je asi obtížné.

Hugo bude muset urazit ještě asi dlouhou cestu. Ono padnout na záda na hrací plochu je přece jen jiný levl, než padnout na gauč. Možná bude jednou skvělý fotbalista, ale doufejme, že vždy dobrý člověk.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

25.7.2025

V únoru 2025 jsem se přestěhoval do Uhříněvsi. Vedle v bytě bydlí mladší dcera s manželem a vnoučaty – Hugo 9 let a Vilma 7 let. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Posledně si tu psali úkoly a nepořádek patří k normálu. Všechno pak rychle shrábnou při odchodu domů. Gauč máme opřený o zeď, a aby se vyřádili, lezou po úzké ploše stojících polštářů podél zdi. Když spadnou na sedadlo, spadli do lávy. Vše je doprovázeno křikem, jásotem a řevem. Při jednom spadnutí do “lávy“ slyším, jak prasklo Hugovo neuklizené pravítko. Považoval jsem za nutné vmísit se do hry a upozornit Huga na závažnost situace a povídám: Až paní učitelka řekne: Vyndejte si pravítka, tak ho nebudeš mít. Pokračovala hra i řev nadále. Asi za půl hodiny slyším, jak Vilma telefonuje mamce ze svých hodinek (Z HODINEK!  – takové vymoženosti jsme my neměli) a povídá: Máme doma nějaké pravítko, Hugovi prasklo.

Pravítko měli a hovor by časem zapadl do bezvýznamnosti. Já jsem si ale uvědomil, že jsem se stal pravděpodobně svědkem historického okamžiku, kdy sedmiletá holčička dozrála natolik, že sama z vlastní iniciativy se rozhodla pomoci jiné osobě. Kéž jí to zůstane.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

25.6.2025