Jmenuji se Eva Frantová (dcera), jsem v důchodu, původním povoláním akademická malířka, ilustrátorka převážně dětských knih. Můj otec, Karel Franta, byl také akademický malíř a ve své době známý ilustrátor dětských knih a komiksů, k tomu milovník muziky, kterou také rád ztvárňoval na svých obrazech. Moje maminka, také vystudovaná akademická malířka, přestala malovat, když jsme se narodily s mou sestrou a pak již celý život pečovala jen o rodinu a vytvářela podmínky, aby se táta mohl plně věnovat své práci. Starala se o něj doma až do jeho smrti.

Od mých školních let, kdy to rodičům režim umožnil, žijeme v Praze, v rodinném domě po prarodičích.

Já jsem již dlouhá léta rozvedená a z manželství mám dvě dcery, o které jsem se od počátku starala prakticky jen já sama. Starší dcera- vdaná, je bezdětná a již je to mnoho let, co nekomunikuje, ani nás nenavštěvuje. Mladší dcera zůstala neprovdaná, žije s námi v domě a má dvě děti (3,6 let). Přítel jí psychicky trápí, tak to nešlo a rozešli se. (Nyní se soudí.) V mládí dceři odstranili krční mandle a od té doby má veliké zdravotní problémy s bolestmi v krku, neskutečnou únavou. Navštěvuje neustále doktory i léčitele…, ale bez úspěchu. Takže své děti velmi těžko zvládá opatrovat. Proto jí téměř denně děti pomáhám hlídat, vodit do školy, školky a zpět, na kroužky, k lékaři…, aby dcera mohla také zařídit vše, co je potřeba. Každý den musí alespoň hodinu ležet, aby nabrala trochu sílu. Tak jí musím také zastat. Do zaměstnání je v této chvíli absolutně nepředstavitelné, aby to fyzicky vydržela, i když by moc chtěla!

Již to bude rok, co dostala maminka (97) velký zánět močového ústroji, tak musela být převezena do UVN, kde ležela a byla léčena. Poslali jí z nemocnice rovnou do LDN v Roztokách u Prahy na doléčení. Trpěla již delší dobu necitlivými nohami a tam přestala chodit úplně. Začala prudce chřadnout. Vypadalo to na její konec. Nemohla jsem snášet to vědomí, že by mohla zemřít v takových podmínkách, jaké tam jsou. Proto jsem roztočila kolotoč, jak se o mámu sama starat doma, aby mohla být ve svém prostředí. Mravenčí prací a velkým úsilím po mnoha týdnech jsem se dopracovala, že mohla začít brát sociální podporu- pro placení péče. Sehnat funkční a nepředraženou pečovatelskou službu znamenalo desítky telefonátů a velikou trpělivost. Za obrovské štěstí považuji získání pomoci od služby HEWER! Služby (množství hodin) mám nastavené tak, aby se vše stihlo, co je třeba, v co nejkratší době a maminka byla obstaraná. Za tuto službu každý den děkuji! Maminka je šťastná, spokojená, daří se jí teď v péči HEWERU velmi dobře, přestože musí jen ležet a nemá dostatečně pohyblivé ruce. Jsem vděčná, že i přes tu nemožnost pohybu, jsem schopna jí zařídit důstojný život.

Na úkor toho, jsem však již velmi unavená a nemám téměř šanci se vzdálit a třeba odjet na pár dnů z Prahy, si od všeho odpočinout. Moje sestra již za mámou nechodí. Dcera večer již ani nemá sílu přijít z druhého patra, aby mámě podala večeři, kterou připravím, zhasla a položila postel ke spánku. Tak to musím každý večer zajistit já. O více hodin nemohu z finančních důvodů požádat, protože důchod dohromady se sociálními příspěvky nestačí na poplacení péče, léků, energií a potravin.

Starám se sama o údržbu celého domu, zahrady, nezbytné auto, které dcera také stále potřebuje pro děti a já pro těžké nákupy. Z těchto všech důvodů jsem se rozhodla zkusit požádat o pomoc. Děkuji.

Eva Frantová