S manželem jsme se poznali v Anglii před 17 lety. Byla to láska na první pohled. Zaujal mě svým neuvěřitelným gentlemanstvím a zjistila jsem, že jsem v něm našla nejen skvělého partnera, ale také parťáka do nepohody. Manžel je velmi šikovný, vždy rád vařil a hostil lidi. Vždy kolem něj panovala dobrá nálada a uměl se radovat ze života. Pracoval jako konzultant v oboru obnovitelných energií. Předtím se však věnoval i jiným oborům a vždy rád studoval a zajímal se o geopolitickou situaci.

Svatbu jsme měli v Karibiku a našeho prvního syna jsme přivítali už v Praze. Bydleli jsme také v Brně a na Blízkém Východě, kde také pracoval. Na cestách se nám narodil druhý syn a po návratu do Čech v roce 2017 také dcera. Rodinu jsme považovali za kompletní, přestěhovali jsme se za Prahu a já jsem se začala postupně vracet do práce, která mě naplňovala. Věnovala jsem se výuce angličtiny a rozvoji sebedůvěry dětí i dospělých nejen znevýhodněných dětí jako školní asistent.

Hned v říjnu 2021 jsme však s manželem s překvapením zjistili, že jsem po čtvrté těhotná. Byl to pro mě šok, ale manžel mě ujistil, že to společně zvládneme. Jeho podpora mě uklidnila, ale celý příběh nabral úplně jiné obrátky než bychom si vůbec dokázali představit. Byla doba covidová a já jsem se jako ostřílená matka, která neměla žádné obtíže, rozhodla odložit gynekologické vyšetření až na pozdější dobu, kdy už bude jasné, že těhotenství vydrží. Mezitím však došlo k naprosto neočekávatelné události, kdy můj zdravou stravu milující a životosprávu udržující manžel utrpěl krvácení do mozkového kmene. Ze dne na den se tak z plného zdraví dostal do stavu, kdy bojoval o holý život. V případě, že přežije, nebyly vyhlídky nijak příznivé. Krvácení bylo masivní.

Zatímco byl manžel v kómatu, rozhodla jsem se zkontrolovat své těhotenství, ujistit se, že je vše v pořádku, abych se mohla naplno věnovat řešení nově vzniklé situace. Čtyři dny po manželově náhlé hospitalizaci jsem na ultrazvuku zjistila, že čekáme miminka dvě. Nejprve jsem se to snažila ošetřující lékařce rozmluvit, že to není vhodný žert, ale obrázek na monitoru na zdi byl zcela neoddiskutovatelný. Plavali si tam zcela nerušeně jeden nad druhým. Prvotní šok a neuvěřitelnost celé situace jsem poměrně rychle přehodnotila jako příslib lepších zítřků. Dodnes si vzpomínám na svůj rozhovor s Bohem, když jsem odcházela z Podolí. Byl prosinec, svítilo slunce a já prohodila, že to beru jako znamení, že mě v takové situaci samotnou nenechá a že to všechno dobře dopadne a že tyto děti bez tatínka vyrůstat nebudou.

Manžela jsem si brala do domácího ošetřování dva týdny před císařským řezem. Byli jsme opravdu všichni spolu doma.

Byl téměř nepohyblivý, závislý na péči 24 hodin denně. Odpovědnost za jeho péči a péči o naše rostoucí rodinu spočívala na mých ramenou. 2 dny před mým odchodem do nemocnice se mi povedlo sjednat osobní asistenci, která nám pomáhá dodnes.

Cesta to byla a je dlouhá a opravdu nesnadná. Nikdy bychom si ji dobrovolně nevybrali, a když se ohlížím zpět, tak nechápu, jak jsme to všechno zvládli. Manžel pozoruje, jak děti vyrůstají, viděl jejich první krůčky a už se občas přes veliké bolesti i směje a raduje s nimi.

Po 3 letech péče se naše finanční rezervy již zcela vyčerpaly, a proto jsem ráda, že existují organizace, které dokáží pomoct v nepříznivých situacích. Proto jsem se rozhodla obrátit na NF Pečovatel.

Každý den je výzvou, ale naštěstí se stále jako zázrakem objeví potřebná pomoc. I díky tomu jsem stále schopná vše zvládnout. Naše děti rostou, ačkoliv v odlišných podmínkách, a já jsem vděčná za každý okamžik, který mohu strávit s mojí rodinou, i když to není někdy jednoduché.

Je pro nás důležité vědět, že existuje organizace jako ta vaše! Vím, že cesta před námi je stále dlouhá, ale s podporou Nadačního fondu Pečovatel a s láskou naší rodiny věřím, že překonáme každou překážku.

Děkuji vám za vaši laskavost, trpělivost a obětavost.

S úctou, Zuzana Reviero, MA