POKRAČOVÁNÍ.

Některé okolnosti uvedené v 1. díle je potřeba zdůraznit. Proto jich část zde uvádím. Děti stále rostou a zastanou více činností i u mě. Dávají mě např. oběd nebo večeři, ale nemohou se na mě příliš vázat, protože jejich hlavní náplní je ještě škola. Proto pracovníci Heweru, kteří o mě pečují, jsou naprosto nezastupitelní. Velice mi pomáhají a jsem jim za to velmi vděčný. Veškerou svou činnost v rámci pracovní náplně vykonávají bezchybně a skvěle. Někdy ale zjišťuji, že ve své práci disponují ještě jakýmsi „Bonusem plus“, který pak u nich rád využívám (nebo zneužívám?).

Tak např. samozřejmě i pečovatelky dokážou vzít do ruky kladivo, pilku či vrtačku a tvářit se, jako že je vše v pořádku. Já je však podezírám, že v duchu jsou nešťastné. To chlapi rádi po taková příležitosti sáhnou, protože je vytrhne z každodenního stereotypu. Já bydlím sám, jsem vozíčkář, a tak potřebuji kolem sebe všelijakých zlepšováků velké množství. Doma nesedím na vozíku, ale na kancelářské židli (5 koleček). Je to proto, že židle je užší, má pohyby i do boku a rotaci. Musím se ale odstrkávat nebo přitahovat. Nemám nohy pevně na šlapkách, takže mám stále drobné pohyby nohou, rukou i celého těla. Jsem stále trošku rozpohybovaný a nemusím proto brát léky proti strnulosti a křečím. Doporučuji dalším klientům– samozřejmě podle možnosti.

Nyní bych Vám rád představil pečovatele pana Petra, který stál u zrodu řady těchto nápadů a současně tyto nápady ve 100 procentech realizoval. Je stejně dobrý a pro mě užitečný jako pan Jiří, kterého jsem představil v minulém díle. Pana Petra a také i tyto zlepšováky na fotografiích uvádím. On samozřejmě také není vázán žádnou mlčenlivostí ani tajemstvím a umí se o účelu i tvorbě každého předmětu poutavě rozhovořit. Já se však opět omlouvám. Zjistil jsem, že kdybych mluvil, zpochybnil bych tím význam výše uvedeného nadpisu.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Děti stále rostou a zastanou více činností i u mě. Dávají mě např. oběd nebo večeři, ale nemohou se na mě příliš vázat, protože jejich hlavní náplní je ještě škola. Proto pracovníci Heweru, kteří o mě pečují, jsou naprosto nezastupitelní. Velice mi pomáhají a jsem jim za to velmi vděčný. Veškerou svou činnost v rámci pracovní náplně vykonávají bezchybně a skvěle. Někdy ale zjišťuji, že ve své práci disponují ještě jakýmsi „Bonusem plus“, který pak u nich rád využívám (nebo zneužívám?).

Tak např. samozřejmě i pečovatelky dokážou vzít do ruky kladivo, pilku či vrtačku a tvářit se, jako že je vše v pořádku. Já je však podezírám, že v duchu jsou nešťastné. To chlapi rádi po taková příležitosti sáhnou, protože je vytrhne z každodenního stereotypu. Já bydlím sám, jsem vozíčkář, a tak potřebuji kolem sebe všelijakých zlepšováků velké množství. Doma nesedím na vozíku, ale na kancelářské židli (5 koleček). Je to proto, že židle je užší, má pohyby i do boku a rotaci. Musím se ale odstrkávat nebo přitahovat. Nemám nohy pevně na šlapkách, takže mám stále drobné pohyby nohou, rukou i celého těla. Jsem stále trošku rozpohybovaný a nemusím proto brát léky proti strnulosti a křečím. Doporučuji – samozřejmě podle možnosti.

Nyní bych Vám rád představil pečovatele pana Jiřího, který stál u zrodu řady těchto nápadů a současně tyto nápady ve 100 procentech realizoval. Jeho a také i tyto zlepšováky na fotografiích uvádím. On samozřejmě není vázán žádnou mlčenlivostí ani tajemstvím a umí se o účelu i tvorbě každého předmětu poutavě rozhovořit. Já se však omlouvám. Zjistil jsem, že kdybych mluvil, zpochybnil bych tím význam výše uvedeného nadpisu.

POKRAČOVÁNÍ.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí.

Vnoučata rostou a rostou bez ohledu na to, jestli jsme si jich dostatečně užili. Vedle toho je však třeba vnímat, že celá populace nebezpečně stárne. Počet starých a nemocných bude přibývat, a kde se vezmou ti mladí, kteří by o ně měli pečovat? Mezi válkami se rodilo ročně 220 tisíc dětí, v roce 2025 už jen pod 80 tisíc. Buďme proto vděčni Ukrajinkám, Slovenkám a Vietnamkám, že sem vozí své děti. Z těchto dětí se během 2 až 3 generací stanou regulérní Češi. Nedělejme si iluze, že by to tak bylo i u jiných národů. Vidíme to třeba v sousedním Německu, kde si už chtěli založit kalifát. O povahu těchto „importovaných“ dětí také nemějme starost. Budou mít podle Gaussovy křivky stejné normální rozložení vlastností – od nejhoršího k nejlepšímu – jako místní populace. Stejné stárnutí populace vidíme dnes i v celé Evropě. Jedna z verzí mluví také i o důvodech zániku sterého Říma. Zbohatlé a zlenivělé obyvatelstvo (stejně jako naše) mělo stále méně dětí. Do vyprázdněné země se pak nahrnuly okolní národy. Dnes se tam ovšem už všichni považují za Italy. Takže doufejme, že to snad nakonec dobře dopadne i u nás.

Následující obrázek budiž reklama a povzbuzení zejména pro mladé dívky – budoucí matky, že i čerstvý kojenec, který spokojeně spinká mamince na bříšku, může být pro ni velmi užitečný.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Vánoce máme právě za sebou a mě napadá kolikáté jsem je již prožil. A pokaždé jiné. Děti si svůj seriál teprve začínají rozjíždět.

O Vánocích samozřejmě dodržujeme zvyky a v poledne na Štědrý den jíme bezmasé jídlo, – tradičně hubník. Je to něco jako žemlovka, ale místo jablek jsou tam sušené houby a je to naslano. Naučil nás znát recept můj děda pocházející z Podkrkonoší. Je vidět, jak se svět mění. Tam před 100 až 150 lety to bylo jídlo chudých, dnes je to pro nás sváteční jídlo na vánoční oběd.

Houby si ale musíme vždy sami nasbírat. Nepřijal bych sušené houby jako dar ani od nejbližších známých. Ne proto, že bych se bál něčeho jedovatého, ale protože bych neměl jistotu, že dobře vykrájeli červy. V jednom létě, když byla nejstarší vnučka ještě velmi malá, začaly růst lavinovitě převážně hřiby. Rozeznávali jsme hřiby smrkové, hřiby dubové a hřib v našem kraji nazývaný jako hořčák. Šli jsme celá rodina na houby. Vnučka se cítila coby plnohodnotný člen našeho týmu, protože si nesla svůj košíček a měla i nožík. Samozřejmě, když někdo našel něco pěkného, tak jsme jako by náhodou měnili směr pochodu, aby k tomu přišla ona první. Doma se pak postupně košíky vysypávaly na stůl, všichni kolem čistili a dělili houby na zamražení, usušení a houbovou omáčku.

Na houbovou omáčku jsme se moc těšili, protože v některých letech jsme ji měli třeba jen jedenkrát za rok. I tenkrát byla moc dobrá a moc jsme si na ní pochutnávali. A to až do okamžiku, kdy jsem kousl do hořké houby. Zařval jsem leknutím a všichni přestali jíst. Teď se zjišťovalo, kdo je nezkušený, neměl brýle nebo je barvoslepý, až jsme si uvědomili, že nikdo nezkontroloval, co si malá vnučka dává do košíčku. Hlídali jsme ji. Ale spíš, aby se nám neztratila, než co sbírá. Omáčka samozřejmě letěla do žumpy. Pak jsme ještě zjišťovali, jestli nemohlo dojít i k dalšímu průšvihu. Ale mochomůrky zelené, ani zaměnitelné holubinky ten den naštěstí nikdo ani nespatřil. Mochomůrka zelená, to by bylo trochu jiné kafe. Po chuti by nikdo nic nepoznal a jedna plodnice by stačila na celou rodinu. To bychom se, panečku, asi jinak divili, až bychom ráno zjistili, že už jsme se neprobudili. Hořčák není možná tak jedovatý, ale kdo by to zkoušel.

Tak nakonec všechno dobře dopadlo. Dokonce ani při odvozu žumpy fekální cisternou do ČOV (Čistírna odpadních vod) už nevznikl žádný problém. Rok utekl jako voda, příští rok jsme si dali větší pozor a na mochomůr (pardon) na houbové omáčce jsme si velmi pochutnali.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.

29.12.2025

Bydlím v bytě blízko mladší dcery s manželem a vnoučaty – vnuk 4. třída a vnučka 2. třída. Protože jim dovoluji to, co doma nesmějí, stal jsem se pro ně asi velkou atrakcí. Dnes však byly děti klidné, tak jsem si mohl zavzpomínat, jestli nějaká pečovatelka na tom někdy byla ještě hůře než já. Nakonec jsou to také jenom lidi.

Prvně to bylo v jednom horkém letním dni, kdy teploty byly vysoké již od rána. Pečovatelka jela dlouho autobusem a když přišla, tak se málem zhroutila. Přinutil jsem ji ještě, chudáka, aby mě přenesla jeřábem z postele ke stolu a pak už jsme se na sebe jen bezradně koukali. Chvílemi to dokonce vypadalo, že snad chce umřít dřív než já! Kladl jsem jí proto důrazně na srdce: Vydržet! Nepředbíhat! Záchrana se však zjevila zcela nečekaně. Mohla za to asi náhoda, osud nebo Pán Bůh, když tu z nenadání u mých dveří zazvonila doktorka. Já jsem si kdysi předtím objednal u jedné kliniky rehabilitační cvičení v domácnosti. Aby rehabilitační sestra věděla, jaké cviky se mnou má provádět, vyšlou napřed doktorku, aby si mě prohlédla. Já jí to oplatil, také jsem si jí prohlédl a byla moc hezká. Samozřejmě první jsem ji nasadil na pečovatelku. Vyšetřila ji, byl to úžeh nebo úpal a dehydratace. Pomoc pak byla jednoduchá. Napumpovali jsme do ní kapalinu a musela sníst starší, avšak velmi sladký banán. Po chvíli ji samotnou překvapilo, že už je jí zase dobře a mohla pak v klidu odejít na službu k dalšímu klientovi.

Druhý příběh bych nazval tanec na kraji propasti. Ráno přišla pečovatelka a měla velké bolesti břicha. Bolelo ji už delší dobu, začalo to sílit a ten den to bylo enormní. Nic, než rychle do nemocnice nešlo vymyslet. Našli jí na ženských orgánech nádor mnohem větší než grep. Byla to asi genetická zátěž, protože v rodině se tradovalo, že kdysi jedna sestřenice zemřela také na obrovský nádor v břiše, asi na rakovinu. Rakovina to ale nebyla ani v jednom případě, možná naštěstí kvůli metastázám. Vážné to ovšem bylo, řekli jí, že kdyby nepřišla, tak by jistě zemřela. Jen nevím, jestli již ten den. Lékaři jsou na rostoucí úrovni i když na ně občas nadáváme. Život jí zachránili tak dobře, že ženský vnitřek jí přitom ani nevyrubali. Po určitém čase se mi pochlubila krásným miminkem.

Třetí příběh souvisí s profesí pečovatelky. Sem patří zřídka se vyskytující lidé, kteří sem z celkové populace vysedimentují, lépe řečeno, že se od ostatních vyfiltrují. Jsou totiž obdařeni pečovatelským či záchranářským genem (Samaritánský nebo Mesiášský syndrom). Mělo by být na ně pohlíženo s velikým vděkem a úctou a měli by být i vysoce hodnoceni. Číhá na ně však i nebezpečí. Občas si pečovatelku vyhlédnou muži, kteří využívají jejich povahu, ale sami si jedou bezohledně po své lajně. Na to měla „talent“ právě i ona. Děti měla perfektní a vychované, ale jejich otcové vždy kamsi zmizeli. Když ke mně tehdy ráno přišla, říkala, že se večer opět s někým rozešla, nespala a brečela celou noc i ráno u mě, klepala se a zvracela. Když mi partnera popsala, tak jsem řekl, ať je šťastná, že zmizel. Vše jsme rozebrali a řekl jsem ji spoustu mouder, které tak rád říkám. Např., že partneři vyhrávají nebo prohrávají, ale pouze vždy oba dva stejně. On ji nechal prohrát a prohrál mnohem více. Pak u mě měla pauzu a na oběd měla přijít znovu ke mně. Nenechal jsem ji odejít, položil ji na gauč, hodil na ni deku a spala až do oběda. Po obědě už byla zase v cajku. Později se mi svěřila, že každé ráno si opakovala má slova a díky tomu přežila. No, asi to nebylo tak žhavé a přežila by i beze mě, ale dobře se to poslouchá. Aspoň ale vidíte, že já se teda s pečovatelkami opravdu nenudím.

No a jak se tedy mám já? Z jedné strany se o mě stará HEWER, z druhé mě podpírá rodinné zázemí a kolem mě krouží vnoučata. Takže vlastně velmi dobře.                    27.11.2025