Darovat na Křídla pomoci

Alena T., 76 let

Roztroušená skleróza Potřebuje 30 hod./měs. ~ 3 900 Kč

„Už nepláču, ale hořkost a samota zůstávají“.

Červen Chybí 30 hodin
Červenec Chybí 30 hodin
Srpen Chybí 30 hodin
Chybí 90 hodin ~ 11 700 Kč
Celkem již bylo darováno: 50 700 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh paní Alenky

Dobrý den,

Jmenuji se Mgr. Alena Teringlová, s diagnózou RS žiji letos padesát let. Tehdy jsem však ještě netušila, o co jde a jak tato nemoc přepíše můj dosavadní život i vše, co jsem si jako nic netušící do budoucna plánovala.

Roztroušená skleróza se poprvé intenzivněji ohlásila jako silná bolest kostí DK, ztížená chůze a otoky kloubů. Vyšetřování směřovalo na revmatologii a podle původní hypotézy byly tyto bolesti následkem prodělané chřipky s projevem těžké osteoporózy. To bylo roku 1973. Místo účinné léčby se však dostavil jen zrychlený progres nemoci, v roce 1994 jsem navíc prodělala frakturu pánve a o rok později jsem se již musela spoléhat na oboustrannou opěru (francouzské hole), abych dokázala překonat i pouhou 200 metrovou vzdálenost.

Přestože se to, co se pro zdravé jedince zdálo jednoduché, zanedbatelné a zcela běžné, bylo pro mě zkouškou sil, držela jsem se své vůle a odhodlání s podporou rodiny, abych odmítla odchod do důchodu a zůstala vyučovat na střední škole až do poslední možnosti. S mou nemocí se nejprve vše spojovalo do neurčitých příznaků jako výrazné zpomalení tempa, horší kondice a přírůstek na váze, až jsem v roce 1973 byla hospitalizována pro výrazném zhoršení stavu a byla mi diagnostikována RS na základě vyšetření magnetickou rezonancí (1973).

Jak běžel čas, byla jsem stále závislejší na využití podpůrných pomůcek od zdvižné plošiny pro výstup do vyššího patra v domě, kam jsem chodila pečovat o své dvě vnučky přes upoutání na mechanický vozík a od r. 2019 na elektronický vozík, na kterém jsem závislá dodnes.

A co bylo s mým příběhem dál? Souboj s nemocí pokračoval a život šel dál, vztekala jsem se, plakala a bojovala s pomocí blízkých, hlavně manžela, a také díky podpoře pomáhajících institucí jako ROSKA a spol. To jsem však ještě stále mohla na několik minut s opěrou vstát, otočit se či dopomoci v zajišťování běžných denních činností a péči o sebe.

Život si ale bohužel nenechává všechny bolesti jen pro sebe, a tak mě roku 2021 zastihla další rána – v důsledku nákazy covidem-19 jsem přišla o manžela. Dodnes se nemůžu z události vzpamatovat, že moje opora, moje zastání, člověk, kterému jsem vždy kladla na srdce, že z nás dvou musím odejít první já, zemřel. Jako dnes si vybavuji, jak drží v ruce telefon, zacinká signalizace sms a manžel čte: „Výsledek vašeho testu na covid-19 je – pozitivní. Hmm, malá chřipečka.“ A najednou jako smršť – houkání, sanitka, hospitalizace a za pouhých osm dní vyrozumění, že nemoci podlehl. Hledím na těch osm dní jako do černé propasti. Zvykla jsem si už neplakat při každém pomyšlení, ale hořkost a samota zůstávají. Prakticky od té doby jsou moje fyzické síly znovu oslabeny, psychický stres si vybral svou daň a já zůstala fyzicky ještě závislejší na dopomoci jiné osoby, zhoršila se mi paměť, již se neudržím na nohách, nepřetočím v posteli, nepřetočím v posteli aj. záležitosti. V pochůzkách, zařizování, přípravě stravy, vstávání, ukládání, hygieně i WC jsem zcela odkázána na pomoc asistentek, bez kterých si důstojné, aspoň jakž takž normální denní fungování nelze ani představit.

Alena

Jak se má Alena

Díky mojí asistence, která je skvělá kuchařka i zahradnice je můj život o trochu lehčí.

Více

Vzkazy