Příběh nám napsal Evičky syn…

Jmenuji se Eva, moji blízcí mi říkají Evičko. Po celý aktivní pracovní život jsem pracovala jako zubní instrumentářka, vždy jsem se snažila pomáhat lidem a řešit jejich bolesti se zuby tak, aby odcházeli spokojeni a už je nic nebolelo. Když se ale po mé 70tce začaly hlásit moje vlastní bolesti a starosti, najednou jsem zjistila, že na ně sama nestačím. Krom astmatu se objevily kožní problémy, přidaly se i starosti se špatnou chůzí, ale hlavně mi diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. Postupně začaly přibývat další léky, ale tím hlavním problémem se brzy stala moje soběstačnost – zkrátka jsem zjistila, že se postupně už bez cizí pomoci neobejdu. Zpočátku se o mě starala rodina, dcera s rodinou a dětmi a také syn, ale oba bydlí jinde než já a jen víkendové návštěvy přestaly stačit.

Díky denní péči asistentek, které mi pomohou vstát z postele, obléknou mě, odvedou na toaletu, umyjí a připraví jídlo i pití a starají se tak o mě od pondělí do neděle, jsem zatím nemusela odejít z domova do ústavní péče. Jen díky jejich pomoci se nezapomenu najíst, napít, odvedou mě k lékaři, zkontrolují léky, vyvenčí pejska, který ve chvílích, kdy asistentky odejdou je mým jediným společníkem.

Dům, ve kterém žiju celý život, není velký, ale má celkem rozlehlou zahradu – tu, kterou jsem ještě se svým manželem zakládala a po jeho smrti se o ní mnoho let starala. Dnes jsem ráda, když mě některá z asistentek právě na zahradu k domu doprovodí a právě tam se cítím klidně a jistě.

Dokonce mi pořídily i invalidní vozík a tak občas zvládnu i delší procházky po vesnici, kde mám do dneška spoustu kamarádů a kamarádek, ale i bývalých pacientů, o které jsem se mnoho let pomáhala starat. Vždy je ráda vidím a potkám, ačkoli už jim dnes nezvládnu odvyprávět příběhy ani zavzpomínat na časy našeho mládí.

Na vesnici žiju celý můj život, rozhodla jsem se v domě zůstat, i když děti odešly a založily si rodiny jinde.

V noci, když asistentky odejdou, většinou klidně usnu, často s pomocí léků a ráno mě opět probudí asistentka, která přijede na další službu.

Neumím si představit, že bych byla jinde než doma, souhlasí se mnou i děti. Ale ani jejich možnosti nejsou nekonečné.

Proto se na Vás obracím s velkou prosbou o podporu na mou péči, tak abych i nadále mohla zůstat doma a radovat se z věcí kolem sebe, které se mi sice mnohdy rozplývají v mlze zapomnění, ale přesto je to můj domov.

Každodenní pomoc nutně potřebuju, jinak bych se zapomněla najíst, napít, dokonce bych i zapomněla jít včas na toaletu, sama bych se neumyla, zapomněla bych si vzít léky.

Vážím si toho, že o mě rodina už několik let pečuje, vážím si jejich obětavosti i to, jak se o mě spolu s asistentkami starají – mám ráda život i svoji rodinu, ale potřebuji pomoc pečovatelek – a na jejich obětavou činnost už nejsou prostředky.

Zdravím všechny, Vaše Eva.