Příběh píši za svoji maminku, protože by to již nezvládla. Čerpám věrně z jejích vzpomínek.

Naše maminka se narodila v předválečné době v roce 1935 v Pardubicích. Rodiče pracovali v místní chemičce a bydleli proti věznici. V době války její maminka tajně dávala vězňům chleba, i když sami moc jídla neměli. Tuto vlastnost, pomáhat ostatním, zdědila právě od své maminky. Ve svém životě se snažila pomáhat nejen nejbližším, ale také svým známým dle svých možností.

V Pardubicích prožila dětství. Rodiče pracovali na směny v chemičce a maminka se musela často postarat o 10 let mladšího bratra.

Po ukončení školní docházky maminka nastoupila do pardubické chemičky. Práce se jí nelíbila. Když přišli dělat nábor z vojenského učiliště, přemluvila tatínka, aby jí dal svolení a mohla do učiliště nastoupit. Po absolvování výcviku byla maminka v hodnosti rotná převelena do Prahy, kde pracovala na vojenské posádce a měla na starosti letecký provoz.

V té době absolvoval vojenskou základní službu její budoucí manžel, náš tatínek, se kterým po ukončení vojny odešla do Plzně, odkud tatínek pocházel. V Plzni pracovala na letišti v Líních až do narození syna. Za 2 roky jsem se narodila. Rodiče se o nás s láskou starali. Maminka pracovala v různých oborech podle toho, co bylo zapotřebí. Kvůli mně pomáhala jako kuchařka ve školce a později jako prodavačka v obchodě.

Když jsme povyrostli, vystudovala dálkově ekonomickou školu a získala práci jako propagační referent. S tatínkem spolu žili 60 let až do jeho smrti. Po odchodu manžela maminka trpěla depresemi a v 83 letech jí byla diagnostikována Alzheimerova nemoc. O maminku jsem se starala 4 roky, zpočátku jen 2 hodiny denně. Postupně bylo zapotřebí trávit s maminkou čím dál více času. Můj bratr stále pracuje a tak se mohl o maminku starat o víkendu.

Zpočátku zvládala být doma sama, ale v noci často odcházela ze svého bytu na ulici.

Proto její lékařka doporučila vzhledem k zhoršujícímu stavu nemoci ústavní péči. V ústavu péče o seniory byla maminka dezorientovaná, nešťastná a částečně agresivní. Rozhodli jsme se, že se vrátí do domácího prostředí a že péči svěříme zkušeným pečovatelkám z organizace osobní asistence Hewer, z.s. Ve svém prostředí je nyní spokojená a její stav se zatím nehorší, avšak vyžaduje 24 hodinovou péči. Pečovatelky si oblíbila, věnují se jí, snaží se zabavit drobnými domácími pracemi a hrají s ní jednoduché hry. Chodí na procházky a jsou velice trpělivé. Například, když se ve večerních hodinách neustále chodí s maminkou dívat na cedulku na dveře, že je tam maminky jméno a ujišťují ji, že tam bydlí.

Komunikace maminky se zlepšila, což není divu, protože pokud jsou v domovech 2 pečovatelky na 30 klientů, tak je zřejmé, že se nemůžou plně věnovat všem klientům.

Finanční prostředky na uhrazení prozatím čerpáme z úspor obou rodin, z příspěvku na péči a starobního důchodu maminky. Jelikož je 24 hodinová péče finančně velice náročná, tímto bychom chtěli požádat nadaci o příspěvek, který by nám financování péče ulehčil a mamince umožnil klidný a spokojený podzim života ve známém prostředí.

Jedeme dál !!!

Děkujeme,

dcera Hana a syn Zdeněk