Příběh o mamince

Ještě před deseti lety byla naše maminka plná energie a radosti ze života. Byla vitální, aktivní žena s neuvěřitelným elánem. Ráda cestovala, trávila čas s rodinou, pečovala o svá vnoučata a uměla si užívat každodenní maličkosti, které dělají život krásným. Byla oporou celé rodiny.

V roce 2017 se objevily první nenápadné potíže. Následovala dlouhá série vyšetření u neurologů a období nejistoty, kdy se střídaly různé diagnózy — od Parkinsonovy nemoci až po Alzheimerovu chorobu. Nakonec byla stanovena definitivní diagnóza: Parkinsonova nemoc, později upřesněná na Parkinson plus syndrom.

První tři roky se nemoc neprojevovala výrazně. Maminka stále fungovala relativně samostatně a snažila se žít co nejběžněji. Poté se však její stav začal zhoršovat téměř každým měsícem. Chůze byla čím dál obtížnější, hybnost končetin se zhoršovala, přidaly se potíže s mluvením i polykáním, výrazná svalová ztuhlost a celková slabost. Bez pomoci druhých — především manžela — už nebylo možné zvládat běžné denní činnosti. Samostatná procházka se stala nemožnou.

Navzdory postupující nemoci jsme se až do léta roku 2025 dokázali o maminku postarat v domácím prostředí bez osobních asistentů. Díky obrovskému nasazení jejího manžela a spolubydlící dcery s rodinou to bylo sice velmi náročné, ale zvládnutelné. Maminka se s pomocí chodítka dostala na toaletu, dokázala se najíst a napít s asistencí. Její zdravotní stav byl však již hodnocen jako invalidita nejvyššího stupně.

Zásadní zlom přišel na začátku října 2025, kdy maminka onemocněla covidem. Následovala hospitalizace v nemocnici, která její stav dramaticky zhoršila. Už po několika dnech byla zcela ležící, nepřijímala stravu ústy a byla naprosto odkázaná na péči zdravotníků. Po dvou dnech se již nedokázala postavit na nohy a výživa musela být zajištěna sondou.

Hospitalizace trvala až do poloviny prosince 2025, bohužel bez výrazného zlepšení. Po konzultaci s lékaři byla zavedena PEG sonda do žaludku a na přání celé rodiny byla maminka propuštěna do domácí péče, i když bylo jasné, že bude potřebovat nepřetržitou, 24hodinovou pomoc.

V domácím prostředí se její stav mírně zlepšil — bylo možné ji posadit a s velkou pomocí dokázala udělat i několik kroků s chodítkem. Přesto zůstává naprosto odkázaná na péči ostatních ve dne i v noci.

Její manžel, kterému je 82 let, tuto fyzicky i psychicky velmi náročnou péči již téměř nezvládá. Dcera je v současné době na ošetřovatelské péči, která však končí začátkem března. Bez pomoci osobních asistentů není možné zajistit mamince bezpečnou a důstojnou péči v domácím prostředí.

Naším největším přáním je umožnit mamince zůstat co nejdéle doma, mezi svými blízkými, v prostředí, které zná a kde se cítí alespoň o něco klidněji. Sami to však — především časově a fyzicky — už nezvládáme. Každá hodina asistence denně pro nás znamená obrovskou pomoc a naději, že maminka může zůstat doma v péči rodiny, která ji miluje.