Vyrůstala jsem v Nelahozevsi, s rodiči a bratrem. Tatínek byl armádní muzikant a od mala mě vedl k hudbě. Začala jsem hrou na housle, postupně jsem přidala klavír, flétnu, kytaru, baskřídlovku, harmoniku, zkrátka dělala jsem tatínkovi radost a stal se ze mě malý muzikant. Ve škole jsem se dobře učila a už jako malou mě velmi zajímala příroda a mým snem bylo studium zoologie. Ne vše ale bylo zalité sluncem a tak jsem už jako malá poprvé zažila ve škole šikanu, což pokračovalo i na studiu na gymnáziu. A nejen díky tomu jsem si postupně začala všímat, že něco není úplně v pořádku. Se mnou.

Maturitu jsem i přesto, že jsem patřila k nejlepším studentům, už zvládla jen z poloviny a v 19ti letech jsem dospěla k závěru, že jsem nemocná a potřebuji pomoc. Nechala jsem se hospitalizovat v psychiatrické léčebně v Kosmonosech, kde jsem strávila tři velmi dlouhé měsíce.

Do léčebny jsem šla s prosbou o pomoc, bylo mi tenkrát velmi špatně a věděla jsem, že je zle. Místo pomoci se mi dostal tak velký traumatizující zážitek, který ani dnes, po letech, nedokážu slovy popsat. Domů jsem si odnášela kromě následků na celý život i oficiální diagnózu schizofrenie.

Místo mého vysněného studia zoologie tak následovalo několik hospitalizací, postupně jsem byla asi 6x na podobných místech, skončila v invalidním důchodu a vzdala jsem se všech velkých plánů.

Díky mojí babičce, která mě od mala vedla k Bohu, jsem se nikdy nevzdávala a věřila jsem, že můj život i tak má smysl. A nebylo jen zle, měla jsem milující rodinu, i přesto, že tatínkovi jsem nesplnila jeho přání, již jsem díky svojí nemoci nevzala žádný hudební nástroj do rukou, tak jsem ale měla domov, náš malý domek, kde nahoře do dnes mám pokojík, plný knih o přírodě, o zvířatech… A na zahradě jsou zvířata, ptáci, se kterými si povídám a mám k nim moc blízko.

Před deseti lety mi onemocněla moje milovaná maminka. I přestože mi bylo mnohdy opravdu velmi zle a ke schizofrenii se přidaly další onemocnění, věděla jsem, že chci mamince vrátit všechnu tu lásku, kterou mi dala. Společně s bratrem jsme jí splnili přání a starali jsme se o ní až do poslední chvíle doma. Je to rok a půl, co tu maminka není, a já žiju s tatínkem, kterému je krásných 88let. Ale síly ubývají….

Už od doby, kdy maminka odcházela, máme velikou pomoc ve službě osobní asistence. Asistentka k nám dochází každý den, pomáhá úplně všude, kde nám chybí ženská ruka, povídá si se mnou i s tatínkem, chodíme na procházky. Díky ní mám na koho se těšit, vrací k nám domů ženské teplo a útulno a já se nepotácím v kruhu paniky a beznaděje a co je hlavní, už se téměř nebojím, že bych musela zpátky do ústavu….

Děkuji. Ani nevíte jak moc.

Marie