Vyrůstala jsem v Nelahozevsi, s rodiči a bratrem. Tatínek mě vedl k hudbě a ve škole jsem se dobře učila a mým velkým snem bylo studium zoologie. Ne vše ale bylo zalité sluncem a tak jsem už jako malá poprvé zažila ve škole šikanu, což pokračovalo i na studiu na gymnáziu. A možná i díky tomu jsem si začala všímat toho, že se mnou něco není úplně v pořádku.

V 19ti letech jsem dospěla k závěru, že jsem nemocná a potřebuji pomoc. Nechala jsem se hospitalizovat v psychiatrické léčebně v Kosmonosech, kde jsem strávila tři velmi dlouhé měsíce.

Do léčebny jsem šla s prosbou o pomoc. Místo pomoci se mi dostal tak velký traumatizující zážitek, který ani dnes, po letech, nedokážu slovy popsat. Domů jsem si odnášela kromě následků na celý život i oficiální diagnózu schizofrenie.

Místo mého vysněného studia zoologie tak následovalo několik hospitalizací, postupně jsem byla asi 6x na podobných místech, skončila v invalidním důchodu a vzdala jsem se všech velkých plánů.

Díky mojí babičce, která mě od mala vedla k Bohu, jsem se nikdy nevzdávala a věřila jsem, že můj život i tak má smysl. Kvůli mé nemoci jsem sice nikdy už nevzala do rukou žádný hudební nástroj ani jsem nemohla studovat, pracovat, nevdala jsem se, měla jsem milující rodiče a malý skromný domov. kde mám pokoj plný knih o přírodě, o zvířatech, terapeutickou kočku Lucinku a na zahradě jsou další zvířata, ptáci, se kterými si povídám a mám k nim moc blízko.

Postupně mi odešli oba rodiče a já zůstala v domě sama, i když nedaleko mě bydlí můj bratr, se kterým máme krásný vztah. K mým nemocem se před dvěma roky přidala rakovina, se kterou jsem navzdory schizofrenii bojovala, podstoupila jsem operaci a léčbu a boj jsem vyhrála.

Už od doby, kdy mi umírali rodiče, mám velikou pomoc ve službě osobní asistence. Asistentky ke mně dochází každý den, pomáhají mi úplně se vším, co díky svým nemocem nezvládám. Povídají si se mnou, chodíme na procházky, jezdí se mnou k lékařům.

Ale hlavně díky nim se mám na koho se těšit, vrátily mi domů ženské teplo a útulno a já se nepotácím v kruhu paniky a beznaděje.

A co je hlavní, už se téměř nebojím, že bych musela zpátky do ústavu.

Děkuji. Ani nevíte jak moc.

Marie