Růžena K., 100 let
„Maminka by bez Heweru nemohla existovat.“ říká dcera
Příběh paní Růženky
Příběh paní Růženky musím bohužel převyprávět já, její dcera. On je vlastně velmi těsně propojen s mým.
Dnes je mamina již 96ti letá pacientka, upoutaná trvale na lůžko s potřebou celodenní a nepřetržité péče. A jak vše kdysi začalo?
Ač nerada, přivírám oči a vracím se do doby před 37 lety. Tam má tento příběh svoji první stopu…
Máma, táta, jejich jediná dcera, já i s manželem – na svět je přivítán první vnouček…Po třech měsících mi lékaři zjistili těžké autoimunitní onemocnění. Následoval roční pobyt v nemocnici a totální svalové ochrnutí, boj o záchranu života. A tehdy se moje maminka postavila do první linie v péči o mého tříměsíčního synka, když po čase jeho otec odešel. Příběh je to dlouhý, neveselý, ale teď několik let přeskočím do doby, kdy jsem se mohla částečně postavit na nohy a spolupodílet se s maminkou na péči o mé dítě. Zůstala jsem invalidní a tak mnohé činnosti spočívaly na bedrech maminky. O to těžší vše pro nás obě bylo, že mezitím zemřel můj tatínek. Mamka ovdověla.
Léta běžela, syn úspěšně vystudoval a loni založil rodinu. A naše babička do 80 let vitální, už přece jen slábla. Ozvala se plejáda onemocnění – srdeční a žilní nedostatečnost, pohybové potíže nabíraly na síle. V mnoha činnostech nastalo vážné omezení. V této době přichází moje chvíle a možnost, byť mojí nemocí omezená, pokusit se jí vrátit částečně pomoc, kterou mně ona zahrnovala v dobách nejtěžších. Nejprve stačilo přinášet nákup, později bylo třeba již i uvařit. S dalšími lety se potřeba pomoci dále stupňovala a to již zapojením poskytovatelů domácí péče. Zprvu několikrát denně a nyní, kdy je mamince již zmíněných 96 let, je trvale ležící a péče je nutná již celodenní.
Jistě musí být každému jasné, že jsem ani na okamžik neuvažovala o umístění do pečovatelského ústavu nebo podobného zařízení. Nyní o ni s láskou pečují pracovnice organizace Hewer. Mně již moje fyzická kondice nedovoluje účastnit se přímo péče jako takové, ale stále pro ni vařím a nyní už i mixuji veškerou stravu. Tento typ péče jí umožňuje být doma, ve svém prostředí, kde prožila minulých 65 let života.
Péče tohoto individuálního typu je však velmi, velmi finančně náročná a já se obávám, že za několik měsíců již nebude v našich silách si tuto péči dovolit.
Proto žádám a prosím Nadační fond Pečovatel o finanční příspěvek, aby maminka mohla klidně a důstojně odevzdat poté, až nastane čas, svůj život bohu u sebe v domácím a známé, prostředí.
Dcera Helena
Jak se má Růžena
Vážení a milí moji příznivci, známí a neznámí dárci.
Měsíc uplynul jako voda a moje situace je více méně stabilní.
Přívětivost pečovatelek společnosti Hewer mi pomáhá prožívat mé dny na lůžku jak nejlépe to jen jde.
Vím, někdy možná nejsem úplně ta “ nejhodnější“, trápí mě můj stav pacienta upoutaného na lůžko a vzpomínám, jak mé mládí rychle uteklo. Musím přiznat, že potom mám sklony k lítosti. Ale to netrvá dlouho, pečovatelky se mě snaží zabavit čtením, hrou se slovy a když je zajímavý cestopisný pořad v televizi, rády se podíváme.
V minulém měsíci jsem se zmínila o tom, jak probíhala školní docházka v naší škole v Budislavi.To, co už dnes u nás neuvidíte, bylo na malých vesnicích běžné. V jedné třídě byli pohromadě žáci prvňáci až po čtvrťáky. Tak bylo možné,že ve stejné třídě byla se mnou i moje starší sestra.
Škola od mé rodné vsi Záluží byla vzdálena dva kilometry. Dovedete si jistě představit ten úprk ráno zkratkou přes louky! Před začátkem vyučování bylo totiž ještě třeba splnit povinnosti nám uložené. Naším úkolem bylo sklidit nádobí všech po snídani, aby později maminka,až obstará dobytek, slepice a další nutné pochůzky po hospodářství,mohla začít vařit oběd u „čistého stolu“.
Po příchodu do školy jsme každý zasedl do své lavice a pan „řídící“ každému,podle jeho zařazení do ročníku, rozdal úkoly na následující hodinu.Někteří psali, počítali, jiní byli zkoušeni a musím říci, že se všichni věnovali svým úkolům a soustředili se jen na svoji práci. Netroufli jsme si vyrušovat. Pan „řídící“ měl u všech velký respekt.
Tak v této škole jsem strávila čtyři roky.
Připojuji fotografii naší třídy: první řada, šestá zleva..tak to jsem já.
A ta dívčí hlava,která vykukuje za mnou, je moje budoucí švagrová- vzala si za muže mého bratra Pepu.
No, tenkrát jsme to ani jedna z nás netušila..
Příště bych se mohla zmínit o pokračování školní docházky v Soběslavi a mohla bych zmínit i moje učňovská léta u Baťi ve Zlíně.
Loučím se s vámi,všem přeji krásné léto.
Vaše Růženka
Milí přátele, známí i neznámí, děkuji všem za veškerou podporu a na oplátku bych i já vám
ráda něco nabídla. Pokusím se s vámi podělit se o střípky z mého dlouhého života, tak, jak si je já ve vzpomínkách vybavuji.
Přece jenom těch mých více než 90 let žití není krátká doba a tehdy se žilo, věřte mi, opravdu docela jinak, než dnes.
(Převyprávěno)
„Dobré ráno paní Růženko, tak jak jste se dnes vyspala?“, zní přátelský hlas pečovatelky. Růženka mhouří oči a otáčí hlavu za zvukem.
„Kde jsem ? Kam jste mě odvezli? „, ptá se nejistě. „Jste doma, kde byste byla. Rozhlédněte se a uvidíte. Poznáváte svůj pokoj? Tady přece žijete už 65 let…“.
„Doma ? Tady já nejsem doma, doma je v Záluží, tam jsem se narodila…“ a Růženka, jako už mnohokrát, se ponořuje do vzpomínek . Vrací se domů stále častěji…
„Nebylo to vůbec lehké, maminka nás měla osm! Ani ta všechna naše jména kolikrát nemohla trefit. No řekněte sami : Karel, Frantík, Pepa, Máňa, Slávka, Anička, Fanynka a já, ta nejmladší. Víte, jak mi říkali? Vejškrabek! No nelíbilo se mi to, ale bylo to spíše žertovné oslovení a vždy znělo láskyplně.
Málokdo si dnes dovede představit tehdejší život v zapadlé vesničce na malém hospodářství, které muselo všem dát obživu. A aby toho nebylo málo, tatínek nám zemřel, když já byla sotva pětiletá. A mamince bylo pouhých 42 let.
Nejstarší bratr musel zůstat ze školy doma, aby pomáhal na poli i s dobytkem. Pomáhali nám i naši starší bratranci, kteří už mohli zastat některé ty chlapské práce. A každý z nás, od nejmenších po starší, měl své povinnosti, které musel stihnout ještě před odchodem do školy. A do školy to od nás bylo celé dva kilometry!
Moje čtyři starší sestry se rády parádily, to víte, jako všechna děvčata. Vždycky jsem je s trochou závisti pozorovala, když si přešívaly starší šaty, zdobily stužkou nebo výšivkami. Na nové šaty nebylo. Abychom nějaké peníze měli, prodávala maminka přebytky vajec, másla a mléka. Bylo třeba koupit sůl, cukr a další nutné potřeby do domácnosti.
Chleba maminka pekla ten nejchutnější na celém světě. Ta chuť a vůně se mi vybavuje ještě dnes. Ale než ten Boží dar mohl vzniknout, to bylo práce. Ten dlouhý proces od zasetí obilí až po semletí mouky! To bylo strachu, aby lijáky a bouřky nepomlátily již vzrostlé obilí!
Ale to je stejné i dnes. Rozmary počasí se ukočírovat nedají. Maminka moje zlatá byla udřená, že byste jí hádali i více, než 60 let. Však přikládám fotografii z roku 1929. Já jsem ta nejmenší vpravo dole. Byla jsem ještě hodně malá a nemohla jsem si úplně uvědomit, co to pro naši maminku znamenalo, uživit sama tolik hladových krků.
Milí přátelé, myslíte si, že bych měla ještě vydolovat další vzpomínky? Může to ještě dnes někoho zajímat? Vždyť pro mladé je doba před téměř stoletím něco tak vzdáleného, že snad tehdy žili ještě dinosauři.
Třeba tehdejší škola. V jedné třídě byly pohromadě děti od prvňáků až po čtvrťáky. Pro představu přikládám zase jednu fotografii. Budete- li chtít, prozradím vám i kde stojím.
Přeji všem krásné jarní dny a možná o sobě, zde na stránkách Pečovatele, zase uslyšíme“.
Vaše Růženka
