Nadační fond Pečovatel

Tatínek nám bohužel trochu chřadne. Byl u něj na návštěvě pan doktor, tatínek byl moc rád a hodinu si spolu povídali o zdraví. Pan doktor tatínka vyšetřil. Jsme za to moc rádi, že se taková kontrola může odehrát v důvěrném prostředí domova. Pan doktor tatínka zvážil. Zjistili jsem, že má o 3 kilogramy méně než před čtyřmi měsíci. Tatínek zkrátka nemá už tolik chuť k jídlu, stěžuje si na žaludek. Někdy umanutě říká, že může sníst jen šest lžic polévky a důsledně je počítá a žádné triky na odvedení pozornosti nefungují. Má velmi slabé srdíčko, bolívá ho na hrudi, tak máme starost.  Ale říká se sdílená radost je dvakrát větší radost a sdílená starost je dvakrát menší starost.  Tuto starost můžeme sdílet s asistenty z Heweru a sestřičkou Helenkou z domácí péče a to je veliká opora a veliká pomoc.

Před pár týdny  měl tatínek dost sil na to, aby úplně sám vyklidil knihovnu a přenesl ji k oknu. Byli jsme z toho u vytržení. Tatínek však nechtěl žádné výtky ani komentáře slyšet. Zkrátka a dobře si řekl, že je čas si postavit vánoční stromek. Tak jsme ho postavili. Jeden večer ještě před svatým Martinem jsem byla u tatínka se svým sedmiletým synem. Vyndali jsme ze skříně ozdoby a věšeli je na stromek. Tatínek se zájmem přihlížel, prohlížel si své staré známé ozdobičky, většina je starší padesáti let. Pak jsme stavěli betlém s Ladovými postavičkami, které kdysi ručně vyřezával, musel této práci věnovat velmi mnoho času. Vše je krásmě a pečlivě vyřezáno, upraveno. Tatínek se ze stromku upřímně radoval a hrdě se s ním chlubí všem sestřičkám i asistentům z Heweru. Děkujeme vám všem, kdo tatínkovi přispíváte na to, aby mohl být doma, moc si toho vážíme a přejeme s tatínkem pokojný adventní čas.

Daniela Petrová, dcera

Na tatínka doléhá stáří a podzimní změny teplot i tlaků. V posledních týdnech se necítí příliš dobře. Bolí ho někdy srdíčko, bylo mu zle od žaludku a tesknil po dceři, která na 2 týdny odjela na studijní cestu do Řecka. V době mé nepřítomnosti u tatínka vypomáhal můj syn Adam a tchýně Helenka a samozřejmě i naši milí asistenti a asistentky z Heweru. S paní Pavlou, která chodí v pracovní dny vždy ráno, se tatínek velmi spřátelil, užijí spolu hodně legrace. O panu Petru Foltánkovi tatínek říká, že je to velký kamarád a že se na něj moc těší. A tak máme všichni v naší rodině velkou radost, že je o tatínka dobře postaráno  i ve chvílích radosti i v okamžicích, kdy se necítí moc dobře. Když jsem se vrátila, tatínek mě nadšeně uvítal se slovy, že mu bylo tak zle, že si myslel, že se mě už nedočká. Bylo to velmi dojemné. Ale ve druhé větě mi už povídal, o čem všem se ten den odpoledne bavili s panem Foltánkem z Heweru a že sestřička ráno přivedla svou malou dcerušku, se kterou si moc hezky zazpívali. V pátek jdu k tatínkovi s naším sedmiletým Viktorkem, malé děti tatínka vždy potěší. Děkujeme všem z Heweru, jste naším pilířem a pomocníky a vám všem, kdo tatínkovi přispíváte na asistenci, bez vás bychom to vůbec nemohli zvládnout. Veliké díky.

Daniela Petrová, dcera pana Čechury

Po té, co tatínek poslední srpnový den oslavil své životní jubileum – 90. narozeniny, nám všem hrdě tvrdí, že od nynějška směřuje ke stovce. Teplé letní dny pro něj  byly blahem, zatímco my ostatní jsme zmírali v jeho bytě nesnesitelným horkem. Ale horké léto je za námi, tatínek první chladnou noc nechal okno otevřené na větračku a nachladl. Nikdy na rýmy ani virózy netrpěl, a tak když  mu naskákaly v ústech afty a začalo ho bolet v krku, byl z toho celý nešťastný a nesvůj. Naštěstí se k nám vypravil jeho pan doktor, prohlédl ho, přidal bolest tišící léky, neboť tatínek si poslední dobou začal opět více stěžovat na bolest v zádech a kolenu. S panem doktorem si pěkně popovídali. Naslouchala jsem jejich rozhovoru z povzdálí, byl to krásný zážitek. „A jakou míváte náladu, pane Čechuro?“ ptal se pan doktor. „Ale, tak všelijak, to víte,“odpovídal tatínek. „A je vám někdy smutno?“ „Ne, to ne.“ „A chce se vám někdy plakat?“ „To už vůbec ne. Víte, mě sem chodí pořád nějaké ženské a my se spolu tak nasmějem…, “ odpovídal tatínek. To je myslím pocta všem asistentkám z Heweru vyjádřena nikoliv mnou ale přímo tatínkem. Děkujeme všem, kteří nám pomáhate, aby tatínek mohl být ve svém milovaném bytě, kam za ním chodí ženské, se kterými se hodně nasměje. Je to veliká krása. Děkujeme ze srdce i milému panu Foltánkovi, kterého tatínek zbožňuje a vždy se na jeho odpolední návštěvu velmi těší. Daniela Petrová

V pátek 31. srpna tatínek oslavil své jubilejní 90. narozeniny. Velkou oslavu si nepřál, a tak k němu gratulanti chodili postupně. Bratr ve středu, druhý ve čtvrtek. V den narozenin mu paní asistentka Černá z Heweru donesla nádhernou kytici. Tatínek byl dojat. Zároveň však mu bylo i smutno, protože se tímto dnem s ním paní Martina Černá rozloučila, neboť jí byl přidělen jiný pečovatelský rajón. Paní Martině ze srdce s tatínkem děkujeme za její láskyplnou péči a skutečný zájem. Tatínkovi dělala společnost téměř celý jeden rok.

Pak přišla gratulovat a zároveň podat léky sestřička Helena z Homecare též s malým dárečkem. Tatínek nevycházel z údivu, kolik lidí mu přišlo blahopřát. Odpoledne jsem přišla též já s mým sedmnáctiletým synem, který dědečkovi také často pomahá. Dali jsme mu kytičku rudých růží, protože je tatínek miluje, a malý dáreček. Tatínek se radoval. A když jsem mu řekla, že již je devadesát let na světě, tak pravil: „To je doba, co?“ „Byli jsme a budem, přišli jsme a pudem.“

Vzpominali jsme – i při jeho chatrné paměti – na jeho maminku a tatínka, bratra, který je o 5 let mladší, na jeho již dávno zesnulou sestru a bratříčka. Tatínek se narodil za první republiky, zažil 2. světovou válku, naději po válce a tíži socialismu, nádech Pražského jara a znovu pád do totality a také to, co je teď, i když to již vnímá spíše jen velmi okrajově v okruhu svého malého bytu.

Pro mě je to po dvouletém úsilí tatínka udržet v jeho domácím prostředí ve stavu, v jakém je, vlastně veliký zázrak a zároveň veliká radost – že se dožívá devadesátých narozenin. Děkujeme asistentům a asistentkám Heweru i vám všem, kdo tatínkovi přispíváte na to, aby mohl žít doma, kde to má rád.

Největší radost tatínkovi nedělají dárky, ale to, že má s kým promluvit – lidské teplo, zájem, slovo a vřelé srdce.

„Jeslipak tatínkíu víš, co je dnes za datum?“, ptám se tatínka klasicky jako při každé návštěvě.“
„Nevím,“ odpovídá srdnatě tatínek, „kolikátýho?“
„30. července,“ odpovídám a tatínek šibalsky odvětí: „Spad hrnec z kredence,“ a vesele se usměje.
Jsem ráda, že má tatínek vtip, dříve psal básničky, a tak mu i po ztrátě většiny paměti, zůstal veselý rým, který občas, když má dobrou náladu uplatní.
Tatínkovi se daří poměrně dobře. Když se ho ptáme, jak se mu daří, odpovídá: „Ujde to.“
Poslední týdny jsou čím dál větší horka a tatínek bydlí v paneláku až pod střechou, okna má obrácena k jihu, a tak je v jeho bytě čím dál větší vedro. Tatínek to nese statečně.
Hlavně máme velikou radost z toho, že tatínek dovolil panu asistentu Foltánkovi, aby mu pomohl čas od času se sprchováním. Nikdy moc nechtěl ani od nás, svých dětí. Ale pan Foltánek si u něj vybudoval velkou důvěru, a tak spolu občas vyráží do spchy. Tatínek se ozvěží a všichni se radujeme.
Za měsíc slaví tatínek své 90. narozeniny a to bude veliká věc.
Daniela Petrová, dcera