Chci darovat

Jiří Č., 90 let

Alzheimerova choroba, epilepsie Potřebuje 80 hod./měs. ~ 10 400 Kč

„Tatínek je za péči asistentů vděčný a srdečně všem děkuje.“

Říjen Chybí 65,3 hodin
Listopad Chybí 80 hodin
Prosinec Chybí 80 hodin
Chybí 225,3 hodin ~ 29 290 Kč
Celkem již bylo darováno: 22 710 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh pana Jiřího

Tento příběh píši za svého tatínka, Jiřího Čechuru, protože on již psát nemůže. Tatínkovi bude letos v srpnu 90 let. Celý život byl velmi aktivní, pilně pracoval jako projektant ve Vodních Stavbách v Praze, byl oddaným a houževnatým skautem, žil se svou rodinou – manželkou Julinkou a třemi dětmi, staral se dlouhá léta o svého starého nemohoucího otce. Julinka zemřela a tatínek zůstal sám se dvěma dospělými syny a se mnou – dvanáctiletou dcerou. Byla to pro něj těžká doba, ale dodnes jsem mu vděčná, že se o mě dokázal postarat. Nyní, když potřebuje mou podporu on, chci mu jí poskytnout též.

Tatínek byl do svých 88 let soběstačný, chodil si pravidelně na nákupy, vařil. Již v té době měl za sebou několik zákroků (kardiologických a neurologických), nikdy si však na nic nestěžoval a vždy nás při návštěvě štědře pohostil. Již je to téměř dva roky, co dostal další infarkt, měsíc na to ho lidé našli ležet v bezvědomí na dětském hřišti, při procházce dostal slabou mrtvici. Převezli ho do nemocnice, kde si poležel tři týdny, byl zmatený, neklidný a nešťastný, připoután na lůžko a pod vlivem uklidňujících prostředků stále více a více usínal a méně vnímal. Tehdy jsem se rozhodla tatinka dostat domů. Lékařský perosnál doporučoval, abychom tatínka dali na gerontopsychiatrii. Představa, že tatínek zemře v takovém ústavu pro mě byla děsivá. A tak jsme tatínka vrátili domů, ve svém důvěrně známém prostředí se uklidnil a velmi rychle ožil. Jen bylo zřejmé, že to již nikdy nebude tak jako dřív. Rozdělili jsme si s bratry služby, každý 2x v týdnu na odpoledne a večer, já jsem u tatínka i často spávala, zároveň jsme požádali o službu domácí péče (Homecare) – sestřičky chodí dodnes. Tenkrát si tatínek byl ještě schopný vzít sám nachystanou snídaní a ohřát si oběd v mikrovlnce, ale to je nyní již minulost.

U tatínka se začala postupně stále více rozvíjet Alzheimrova choroba a demence. Od té doby je doma, ven již nevychází, bolí ho koleno a špatně chodí. Jeho stav se postupně horší, a začalo být zřejmé, že již nezvládne být doma sám s naší odpolední pomocí. A tak jsem v září 2017 oslovila asistentskou službu Hewer. K tatínkovi začala chodit každé ráno paní asistentka, aby mu pomohla s hygienou, snídaní, společností a s čímkoli, co bylo potřeba. Zároveň začala doházet i jiná asistentka o sobotách – ráno , v poledne a večer. Nějaký čas to šlo v tomto režimu pěkně.

Tatínek však před velikonocemi upadl a nemohl pak téměř chodit, nejedl. Měl velké bolesti, byl na tom bídně. Tři týdny jsem s ním bydlela a pečovala o něj s velkou podporou Heweru, sestřičky Jarmilky z Homecare a našeho pna doktora. Tatínek se zase postavil na nohy, ale mě bylo opět jasné, že již doma být sám delší dobu nemůže. Posílili jsme odpolední asistenci a nyní potřebujeme výpomoc hlavně i v noci. Sama jsem již hodně unavená, protože tatínek rád v noci chodí po bytě. Navíc mám práci, rodinu – manžela a 2 syny, jednomu je teprve 6 let a potřebuje maminku, bratři také více pomáhat již nemohou. S navýšením tolik potřebných asistentských složeb se tatínek dostává hluboko pod své finanční možnosti, proto se obracíme na vás o pomoc, abychom mu jeho bytostné přání a potřebu být doma mohli splnit.

S asistentkami a asistenty z Heweru k tatínkovi přišla domů vřelost, zájem a radost. Tatínek s asistenty komujikuje (v rámci svých možností). Asistenti pomáhají se vším, co je třeba k tomu,a by tatínek dobře prospíval a byl spokojený – s hygienou, motivují ho k jídlu, jistí jeho pohyb po bytě. Tatínek je za jejich péči vděčný a srdečně všem vždy děkuje. Pro mě a mé bratry jsou velikou oporou a jistotou. Díky nim může být tatínek doma, což bylo jeho velké přání a často opakuje: „Kéž by všechno dobře dopadlo.“

Jak se má Jiří:

V pátek 31. srpna tatínek oslavil své jubilejní 90. narozeniny. Velkou oslavu si nepřál, a tak k němu gratulanti chodili postupně. Bratr ve středu, druhý ve čtvrtek. V den narozenin mu paní asistentka Černá z Heweru donesla nádhernou kytici. Tatínek byl dojat. Zároveň však mu bylo i smutno, protože se tímto dnem s ním paní Martina Černá rozloučila, neboť jí byl přidělen jiný pečovatelský rajón. Paní Martině ze srdce s tatínkem děkujeme za její láskyplnou péči a skutečný zájem. Tatínkovi dělala společnost téměř celý jeden rok.

Pak přišla gratulovat a zároveň podat léky sestřička Helena z Homecare též s malým dárečkem. Tatínek nevycházel z údivu, kolik lidí mu přišlo blahopřát. Odpoledne jsem přišla též já s mým sedmnáctiletým synem, který dědečkovi také často pomahá. Dali jsme mu kytičku rudých růží, protože je tatínek miluje, a malý dáreček. Tatínek se radoval. A když jsem mu řekla, že již je devadesát let na světě, tak pravil: „To je doba, co?“ „Byli jsme a budem, přišli jsme a pudem.“

Vzpominali jsme – i při jeho chatrné paměti – na jeho maminku a tatínka, bratra, který je o 5 let mladší, na jeho již dávno zesnulou sestru a bratříčka. Tatínek se narodil za první republiky, zažil 2. světovou válku, naději po válce a tíži socialismu, nádech Pražského jara a znovu pád do totality a také to, co je teď, i když to již vnímá spíše jen velmi okrajově v okruhu svého malého bytu.

Pro mě je to po dvouletém úsilí tatínka udržet v jeho domácím prostředí ve stavu, v jakém je, vlastně veliký zázrak a zároveň veliká radost – že se dožívá devadesátých narozenin. Děkujeme asistentům a asistentkám Heweru i vám všem, kdo tatínkovi přispíváte na to, aby mohl žít doma, kde to má rád.

Největší radost tatínkovi nedělají dárky, ale to, že má s kým promluvit – lidské teplo, zájem, slovo a vřelé srdce.

„Jeslipak tatínkíu víš, co je dnes za datum?“, ptám se tatínka klasicky jako při každé návštěvě.“
„Nevím,“ odpovídá srdnatě tatínek, „kolikátýho?“
„30. července,“ odpovídám a tatínek šibalsky odvětí: „Spad hrnec z kredence,“ a vesele se usměje.
Jsem ráda, že má tatínek vtip, dříve psal básničky, a tak mu i po ztrátě většiny paměti, zůstal veselý rým, který občas, když má dobrou náladu uplatní.
Tatínkovi se daří poměrně dobře. Když se ho ptáme, jak se mu daří, odpovídá: „Ujde to.“
Poslední týdny jsou čím dál větší horka a tatínek bydlí v paneláku až pod střechou, okna má obrácena k jihu, a tak je v jeho bytě čím dál větší vedro. Tatínek to nese statečně.
Hlavně máme velikou radost z toho, že tatínek dovolil panu asistentu Foltánkovi, aby mu pomohl čas od času se sprchováním. Nikdy moc nechtěl ani od nás, svých dětí. Ale pan Foltánek si u něj vybudoval velkou důvěru, a tak spolu občas vyráží do spchy. Tatínek se ozvěží a všichni se radujeme.
Za měsíc slaví tatínek své 90. narozeniny a to bude veliká věc.
Daniela Petrová, dcera

Více

Vzkazy