Chci darovat

Jiří Č., 90 let

Alzheimerova choroba, epilepsie Potřebuje 80 hod./měs. ~ 10 400 Kč

„Tatínek je za péči asistentů vděčný a srdečně všem děkuje.“

Prosinec Chybí 77 hodin
Leden Chybí 80 hodin
Únor Chybí 80 hodin
Chybí 237 hodin ~ 30 810 Kč
Celkem již bylo darováno: 24 860 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh pana Jiřího

Tento příběh píši za svého tatínka, Jiřího Čechuru, protože on již psát nemůže. Tatínkovi bude letos v srpnu 90 let. Celý život byl velmi aktivní, pilně pracoval jako projektant ve Vodních Stavbách v Praze, byl oddaným a houževnatým skautem, žil se svou rodinou – manželkou Julinkou a třemi dětmi, staral se dlouhá léta o svého starého nemohoucího otce. Julinka zemřela a tatínek zůstal sám se dvěma dospělými syny a se mnou – dvanáctiletou dcerou. Byla to pro něj těžká doba, ale dodnes jsem mu vděčná, že se o mě dokázal postarat. Nyní, když potřebuje mou podporu on, chci mu jí poskytnout též.

Tatínek byl do svých 88 let soběstačný, chodil si pravidelně na nákupy, vařil. Již v té době měl za sebou několik zákroků (kardiologických a neurologických), nikdy si však na nic nestěžoval a vždy nás při návštěvě štědře pohostil. Již je to téměř dva roky, co dostal další infarkt, měsíc na to ho lidé našli ležet v bezvědomí na dětském hřišti, při procházce dostal slabou mrtvici. Převezli ho do nemocnice, kde si poležel tři týdny, byl zmatený, neklidný a nešťastný, připoután na lůžko a pod vlivem uklidňujících prostředků stále více a více usínal a méně vnímal. Tehdy jsem se rozhodla tatinka dostat domů. Lékařský perosnál doporučoval, abychom tatínka dali na gerontopsychiatrii. Představa, že tatínek zemře v takovém ústavu pro mě byla děsivá. A tak jsme tatínka vrátili domů, ve svém důvěrně známém prostředí se uklidnil a velmi rychle ožil. Jen bylo zřejmé, že to již nikdy nebude tak jako dřív. Rozdělili jsme si s bratry služby, každý 2x v týdnu na odpoledne a večer, já jsem u tatínka i často spávala, zároveň jsme požádali o službu domácí péče (Homecare) – sestřičky chodí dodnes. Tenkrát si tatínek byl ještě schopný vzít sám nachystanou snídaní a ohřát si oběd v mikrovlnce, ale to je nyní již minulost.

U tatínka se začala postupně stále více rozvíjet Alzheimrova choroba a demence. Od té doby je doma, ven již nevychází, bolí ho koleno a špatně chodí. Jeho stav se postupně horší, a začalo být zřejmé, že již nezvládne být doma sám s naší odpolední pomocí. A tak jsem v září 2017 oslovila asistentskou službu Hewer. K tatínkovi začala chodit každé ráno paní asistentka, aby mu pomohla s hygienou, snídaní, společností a s čímkoli, co bylo potřeba. Zároveň začala doházet i jiná asistentka o sobotách – ráno , v poledne a večer. Nějaký čas to šlo v tomto režimu pěkně.

Tatínek však před velikonocemi upadl a nemohl pak téměř chodit, nejedl. Měl velké bolesti, byl na tom bídně. Tři týdny jsem s ním bydlela a pečovala o něj s velkou podporou Heweru, sestřičky Jarmilky z Homecare a našeho pna doktora. Tatínek se zase postavil na nohy, ale mě bylo opět jasné, že již doma být sám delší dobu nemůže. Posílili jsme odpolední asistenci a nyní potřebujeme výpomoc hlavně i v noci. Sama jsem již hodně unavená, protože tatínek rád v noci chodí po bytě. Navíc mám práci, rodinu – manžela a 2 syny, jednomu je teprve 6 let a potřebuje maminku, bratři také více pomáhat již nemohou. S navýšením tolik potřebných asistentských složeb se tatínek dostává hluboko pod své finanční možnosti, proto se obracíme na vás o pomoc, abychom mu jeho bytostné přání a potřebu být doma mohli splnit.

S asistentkami a asistenty z Heweru k tatínkovi přišla domů vřelost, zájem a radost. Tatínek s asistenty komujikuje (v rámci svých možností). Asistenti pomáhají se vším, co je třeba k tomu,a by tatínek dobře prospíval a byl spokojený – s hygienou, motivují ho k jídlu, jistí jeho pohyb po bytě. Tatínek je za jejich péči vděčný a srdečně všem vždy děkuje. Pro mě a mé bratry jsou velikou oporou a jistotou. Díky nim může být tatínek doma, což bylo jeho velké přání a často opakuje: „Kéž by všechno dobře dopadlo.“

Jak se má Jiří:

Na tatínka doléhá stáří a podzimní změny teplot i tlaků. V posledních týdnech se necítí příliš dobře. Bolí ho někdy srdíčko, bylo mu zle od žaludku a tesknil po dceři, která na 2 týdny odjela na studijní cestu do Řecka. V době mé nepřítomnosti u tatínka vypomáhal můj syn Adam a tchýně Helenka a samozřejmě i naši milí asistenti a asistentky z Heweru. S paní Pavlou, která chodí v pracovní dny vždy ráno, se tatínek velmi spřátelil, užijí spolu hodně legrace. O panu Petru Foltánkovi tatínek říká, že je to velký kamarád a že se na něj moc těší. A tak máme všichni v naší rodině velkou radost, že je o tatínka dobře postaráno  i ve chvílích radosti i v okamžicích, kdy se necítí moc dobře. Když jsem se vrátila, tatínek mě nadšeně uvítal se slovy, že mu bylo tak zle, že si myslel, že se mě už nedočká. Bylo to velmi dojemné. Ale ve druhé větě mi už povídal, o čem všem se ten den odpoledne bavili s panem Foltánkem z Heweru a že sestřička ráno přivedla svou malou dcerušku, se kterou si moc hezky zazpívali. V pátek jdu k tatínkovi s naším sedmiletým Viktorkem, malé děti tatínka vždy potěší. Děkujeme všem z Heweru, jste naším pilířem a pomocníky a vám všem, kdo tatínkovi přispíváte na asistenci, bez vás bychom to vůbec nemohli zvládnout. Veliké díky.

Daniela Petrová, dcera pana Čechury

Po té, co tatínek poslední srpnový den oslavil své životní jubileum – 90. narozeniny, nám všem hrdě tvrdí, že od nynějška směřuje ke stovce. Teplé letní dny pro něj  byly blahem, zatímco my ostatní jsme zmírali v jeho bytě nesnesitelným horkem. Ale horké léto je za námi, tatínek první chladnou noc nechal okno otevřené na větračku a nachladl. Nikdy na rýmy ani virózy netrpěl, a tak když  mu naskákaly v ústech afty a začalo ho bolet v krku, byl z toho celý nešťastný a nesvůj. Naštěstí se k nám vypravil jeho pan doktor, prohlédl ho, přidal bolest tišící léky, neboť tatínek si poslední dobou začal opět více stěžovat na bolest v zádech a kolenu. S panem doktorem si pěkně popovídali. Naslouchala jsem jejich rozhovoru z povzdálí, byl to krásný zážitek. „A jakou míváte náladu, pane Čechuro?“ ptal se pan doktor. „Ale, tak všelijak, to víte,“odpovídal tatínek. „A je vám někdy smutno?“ „Ne, to ne.“ „A chce se vám někdy plakat?“ „To už vůbec ne. Víte, mě sem chodí pořád nějaké ženské a my se spolu tak nasmějem…, “ odpovídal tatínek. To je myslím pocta všem asistentkám z Heweru vyjádřena nikoliv mnou ale přímo tatínkem. Děkujeme všem, kteří nám pomáhate, aby tatínek mohl být ve svém milovaném bytě, kam za ním chodí ženské, se kterými se hodně nasměje. Je to veliká krása. Děkujeme ze srdce i milému panu Foltánkovi, kterého tatínek zbožňuje a vždy se na jeho odpolední návštěvu velmi těší. Daniela Petrová

V pátek 31. srpna tatínek oslavil své jubilejní 90. narozeniny. Velkou oslavu si nepřál, a tak k němu gratulanti chodili postupně. Bratr ve středu, druhý ve čtvrtek. V den narozenin mu paní asistentka Černá z Heweru donesla nádhernou kytici. Tatínek byl dojat. Zároveň však mu bylo i smutno, protože se tímto dnem s ním paní Martina Černá rozloučila, neboť jí byl přidělen jiný pečovatelský rajón. Paní Martině ze srdce s tatínkem děkujeme za její láskyplnou péči a skutečný zájem. Tatínkovi dělala společnost téměř celý jeden rok.

Pak přišla gratulovat a zároveň podat léky sestřička Helena z Homecare též s malým dárečkem. Tatínek nevycházel z údivu, kolik lidí mu přišlo blahopřát. Odpoledne jsem přišla též já s mým sedmnáctiletým synem, který dědečkovi také často pomahá. Dali jsme mu kytičku rudých růží, protože je tatínek miluje, a malý dáreček. Tatínek se radoval. A když jsem mu řekla, že již je devadesát let na světě, tak pravil: „To je doba, co?“ „Byli jsme a budem, přišli jsme a pudem.“

Vzpominali jsme – i při jeho chatrné paměti – na jeho maminku a tatínka, bratra, který je o 5 let mladší, na jeho již dávno zesnulou sestru a bratříčka. Tatínek se narodil za první republiky, zažil 2. světovou válku, naději po válce a tíži socialismu, nádech Pražského jara a znovu pád do totality a také to, co je teď, i když to již vnímá spíše jen velmi okrajově v okruhu svého malého bytu.

Pro mě je to po dvouletém úsilí tatínka udržet v jeho domácím prostředí ve stavu, v jakém je, vlastně veliký zázrak a zároveň veliká radost – že se dožívá devadesátých narozenin. Děkujeme asistentům a asistentkám Heweru i vám všem, kdo tatínkovi přispíváte na to, aby mohl žít doma, kde to má rád.

Největší radost tatínkovi nedělají dárky, ale to, že má s kým promluvit – lidské teplo, zájem, slovo a vřelé srdce.

„Jeslipak tatínkíu víš, co je dnes za datum?“, ptám se tatínka klasicky jako při každé návštěvě.“
„Nevím,“ odpovídá srdnatě tatínek, „kolikátýho?“
„30. července,“ odpovídám a tatínek šibalsky odvětí: „Spad hrnec z kredence,“ a vesele se usměje.
Jsem ráda, že má tatínek vtip, dříve psal básničky, a tak mu i po ztrátě většiny paměti, zůstal veselý rým, který občas, když má dobrou náladu uplatní.
Tatínkovi se daří poměrně dobře. Když se ho ptáme, jak se mu daří, odpovídá: „Ujde to.“
Poslední týdny jsou čím dál větší horka a tatínek bydlí v paneláku až pod střechou, okna má obrácena k jihu, a tak je v jeho bytě čím dál větší vedro. Tatínek to nese statečně.
Hlavně máme velikou radost z toho, že tatínek dovolil panu asistentu Foltánkovi, aby mu pomohl čas od času se sprchováním. Nikdy moc nechtěl ani od nás, svých dětí. Ale pan Foltánek si u něj vybudoval velkou důvěru, a tak spolu občas vyráží do spchy. Tatínek se ozvěží a všichni se radujeme.
Za měsíc slaví tatínek své 90. narozeniny a to bude veliká věc.
Daniela Petrová, dcera

Více

Vzkazy