Nadační fond Pečovatel

Můj otec působil téměř 50 let jako pedagog matematiky, napsal dokonce několik učebnic – myslím, že byl především skvělý pedagog.

A tak mě vždycky potěší, když si na něj vzpomene jeho žák, ale v neposlední řadě i jeho kolegové. Někteří z učitelského sboru se stali i našimi blízkými rodinnými přáteli.  Zrovna včera jsem jednoho kolegu navštívil a o tátovi jsme se bavili.

Když tátovi řeknu jeho jméno, vždycky pozitivně zareaguje. Některé věci lidská paměť drží a nepustí, i když už na ostatní nemá síly.

Skutečné lidské přátelství je jedna z největších lidských hodnot.

V poslední době se komunikace mezi mnou a otcem odehrává spíše formou náznaků a na jakýkoliv fyzický kontakt táta nereagoval. V poslední době se však situace změnila a tatínek můj stisk ruky opětuje tím, že moji ruku pevně sevře. Vydržíme pak tato několik minut. Jsou to zvláštní okamžiky, které se dají těžko popsat. Nevím, co se v tu chvíli odehrává v jeho psychice, o čem přemýšlí, na co myslí. Někdy naopak mám pocit, že ho ruším z nějaké snu, chce spát a moje vyprávění je navíc. Každopádně jsem rád, že jsou u něj pečovatelé z Heweru a já má alespoň základní klid, že táta není úplně sám a má u sebe pomoc.

Chtěli jsme 24.12., loni v prosinci, na Štědrý den, být chvilku s tatínkem sami. Jen já a moje žena Jana. Tatínek byl bohužel nastydlý, kašlal a měli jsme strach, že budeme muset volat lékaře. I tak jsem prožili alespoň pár společných hodin – a i když to nebyly nejveselejší vánoce – stálo to za to. Uvědomili jsme si ale, jak je péče o něj už velmi náročná a rád bych tímto poděkoval společnosti Hewer, že byli schopni pokrýt 24 hodinové služby i ve svátečních dnech. A samozřejmě díky Nadačního fondu Pečovatel, že nám to pomáhá ekonomicky zvládat.

Bohužel poslední dobou neprožíváme zrovna veselé chvilky, po několika kratších pobytech v nemocnici se stav táty zhoršil, ale nevzdáváme se a snažíme se zachovat i dobrou náladu. Jsou chvilky, kdy se i společně zasmějeme. Největším problémem je v současné době fakt, že zůstává stále více času ležícím na posteli a dá nám velkou práci ho „rozhýbat“. Jedná se psychický problém – více než fyzickou neschopnost pohybu. Děkuji všem pečovatelům z firmy Hewer za velkou pomoc i Vám všem – zaměstnancům i přispěvatelům nadace Pečovatel.

Nedávná doma přinesla tátovi i řadu problémů. Musel na krátkou dobu i do nemocnice, kde se nám podařilo domluvit i společnou péči s našimi pečovateli. Děkuji jim za to, že to zvládli – i když to pro ně nebylo jednoduché a lehké – jen tak se to pro tátu stalo snesitelné. Bohužel, naše zdravotnictví není na tyto pacienty zařízené a nedovedu si představit, že by byl táta v nemocnici sám – nebo jen s mojí občasnou návštěvou.

Můj táta často vzpomíná na dětství a rád by se do něj vrátil. Je to ale bohužel přesně to, co mu nemůžeme splnit. Nedávno mně můj bratranec Jaroslav poslal tuto fotku, kterou našel ve svém archivu – můj táta je na ni jako malý s úžasným autíčkem. Na svoji domu fantastická hračka. Asi tam někde začal jeho vztah k motorům, autům a motorkám, který jej provázel celý život. Asi prožil krásné dětství – i když kolem něj zuřila děsivá čtyřicátá a padesátá léta. Dětství mu vrátit nedokážeme, ale i díky Vám mu můžeme zlepšit druhou stranu jeho životní linky – stáří. Děkujeme. Jeho syn Ondřej

V tuto chvíli přidávám vzpomínku na Velikonoce, které jsme se letos snažili prožít jako vždy na chalupě. Zorganizovali jsme přejezd autem. Cestu autem má táta rád a zatím mu nevadí, což je fajn, takže jsme to zvládli. Je těžké určit, jaké z toho má pocity, ale zdálo se mně, že to proběhlo dobře. Snad to přineslo pro něj trochu radosti a oživení jinak celkem monotonního života.