Jiří K., 84 let
„Tatínek již potřebuje dohled 24 hodin denně“.
Příběh pana Jiřího
Můj otec byl celoživotním učitelem matematiky a autorem několika učebnic pro střední školy. S mojí maminkou žili v harmonickém vztahu, z čehož také vyplynul můj harmonický vztah s rodiči. Ještě za maminčina života – někdy kolem roku 2013 – kolem 75 věku táty – se začaly objevovat první známky nastupujícího „stárnutí psychiky“ – z počátku to bylo nenápadné, ale později se situace plíživě a pomalu zhoršovala. Tatínek byl v péči lékařů, nejprve se svými srdečními problémy – měl za sebou náročnou operaci srdce po infarktu a posléze i chodil na konzultace s psychology a psychiatry.
Maminka těžce onemocněla a v roce 2018 zemřela. Tatínek se o ni velmi pečlivě staral – společně se mnou a se širší rodinou – dalo by se říci, že podal “životní výkon“, situace se dokonce v té době u něj zlepšila. Zbytek roku 2018 a kus roku 2019 zvládl ještě dobře, ale bohužel, na konci roku 2019 jsme zjistili, že už nemůže být sám. Téměř absolutně se ztratil v čase a následně i v prostoru, začal se navracet do vzpomínek na dětství. Strávili jsme spolu stovky hodin vyprávění o tom, co je dnes a co bylo dříve, zdálo se, že ho realita vlastně zneklidňuje, vlastně začal na svůj nedávný život zapomínat, ale ten „starší život“ jsme mu už nabídnout nemohli.
Když byl ještě sám, odešel z domova a bloudil skoro 5 kilometrů okolo místa bydliště, následně jsem ho navigoval přes mobil zpět do domu. To bylo ještě v době, kdy byl fyzicky na tom dobře. Do jeho života mu vstupoval jeho otec, který už 60 let nežije atd. Je to smutné, zvláště pro ty nejbližší, ale pomalu jsme se s tím s smířili.
V roce 2019 jsem si tatínka nastěhoval k sobě domů a společně jsme se o něj s přítelkyní starali, ještě bez pečovatelů, od jara 2020 jsme společně pobývali na chalupě a od konce roku 2020 jsme zvolili naopak variantu společného bydlení u něj v bytě. Stále bez pečovatelské služby. Jen sami.
V květnu roku 2021 jsem se domluvili s firmou Hewer na nejprve drobné pečovatelské výpomoci, která se neustále navyšuje.
K výraznému zhoršení došlo po tatínkově úrazu (zlomenina stehenní kosti) v listopadu roku 21. Tatínek prodělal těžkou operaci – s minimální pozitivní prognózou – a následně velmi těžký zánět močového měchýře. Zdá se, že operaci zvládl a jeho pohyb se mírně zlepšil.
Tím ale nastala potřeba celodenní péče.
Vím, že by byla varianta jej svěřit do péče odborného zařízení, což mně doporučovali v nemocnici – a i jeho ošetřující lékař je toho příznivcem.
Nechci však mu upřít jeho domov, i když ho bohužel jako domov často už nevnímá. Proto musíme navýšit péči na systém 24/7. Bohužel, už není v našich silách tuto péči zajistit svépomoci.
Syn Ondřej
Jak se má Jiří
Chtěli jsme 24.12., loni v prosinci, na Štědrý den, být chvilku s tatínkem sami. Jen já a moje žena Jana. Tatínek byl bohužel nastydlý, kašlal a měli jsme strach, že budeme muset volat lékaře. I tak jsem prožili alespoň pár společných hodin – a i když to nebyly nejveselejší vánoce – stálo to za to. Uvědomili jsme si ale, jak je péče o něj už velmi náročná a rád bych tímto poděkoval společnosti Hewer, že byli schopni pokrýt 24 hodinové služby i ve svátečních dnech. A samozřejmě díky Nadačního fondu Pečovatel, že nám to pomáhá ekonomicky zvládat.
Bohužel poslední dobou neprožíváme zrovna veselé chvilky, po několika kratších pobytech v nemocnici se stav táty zhoršil, ale nevzdáváme se a snažíme se zachovat i dobrou náladu. Jsou chvilky, kdy se i společně zasmějeme. Největším problémem je v současné době fakt, že zůstává stále více času ležícím na posteli a dá nám velkou práci ho „rozhýbat“. Jedná se psychický problém – více než fyzickou neschopnost pohybu. Děkuji všem pečovatelům z firmy Hewer za velkou pomoc i Vám všem – zaměstnancům i přispěvatelům nadace Pečovatel.
Nedávná doma přinesla tátovi i řadu problémů. Musel na krátkou dobu i do nemocnice, kde se nám podařilo domluvit i společnou péči s našimi pečovateli. Děkuji jim za to, že to zvládli – i když to pro ně nebylo jednoduché a lehké – jen tak se to pro tátu stalo snesitelné. Bohužel, naše zdravotnictví není na tyto pacienty zařízené a nedovedu si představit, že by byl táta v nemocnici sám – nebo jen s mojí občasnou návštěvou.
Můj táta často vzpomíná na dětství a rád by se do něj vrátil. Je to ale bohužel přesně to, co mu nemůžeme splnit. Nedávno mně můj bratranec Jaroslav poslal tuto fotku, kterou našel ve svém archivu – můj táta je na ni jako malý s úžasným autíčkem. Na svoji domu fantastická hračka. Asi tam někde začal jeho vztah k motorům, autům a motorkám, který jej provázel celý život. Asi prožil krásné dětství – i když kolem něj zuřila děsivá čtyřicátá a padesátá léta. Dětství mu vrátit nedokážeme, ale i díky Vám mu můžeme zlepšit druhou stranu jeho životní linky – stáří. Děkujeme. Jeho syn Ondřej
V tuto chvíli přidávám vzpomínku na Velikonoce, které jsme se letos snažili prožít jako vždy na chalupě. Zorganizovali jsme přejezd autem. Cestu autem má táta rád a zatím mu nevadí, což je fajn, takže jsme to zvládli. Je těžké určit, jaké z toho má pocity, ale zdálo se mně, že to proběhlo dobře. Snad to přineslo pro něj trochu radosti a oživení jinak celkem monotonního života.
