Nadační fond Pečovatel

Dobrý den, milí přátelé,

můj dnešní příspěvek bude kratší, protože máme za sebou náročný měsíc. Ráda vám napíšu ještě jeden a pošlu později, ale dnes jsem jak na trní. Čekám na výsledky testu na coronavirus. Víte, jak to dnes chodí. Jeden test vám vyjeví, že jste pozitivní, druhý, že negativní. Takový výsledek měla jedna z mých asistentek, a to byla očkovaná. Takže čekáme, jak dopadne. My jsme s dcerou musely taky na testy. Dost nás to vyděsilo, protože poslední dny tohoto měsíce jsme stále ležely a nebylo nám vůbec dobře. Dcerce oznámili včera, že je negativní, mě braly vzorek teprve dneska. Za mnou musel přijet zdravotník domů, s vozíčkem bych se nikam nedostala, a když ano, bylo by to hodně náročné. Tak ten pan zdravotník mi hluboko do nosu strčil špejli s vatou, bylo to nepříjemné, věřte mi. Trvalo to chvilku a pak mi řekl, že se do druhého dne ozvou s výsledkem. Byla jsem z toho v depresi.  Proto mě  asistentka, takové mladé děvčátko, vzala ke dveřím, otevřela obě křídla a já seděla na vozíčku a vyhřívala se na sluníčku. To bylo moc příjemné. Ale za chvíli jsem stejně chtěla do postele. A dcerka, která nebyla v práci, ale u doktora přišla se zmrzlinou a jahodami a udělala nám poháry. Měly jsme všechny radost, už z toho jsem měla radost, že jsme, i když od sebe vzdálené, pospolu.  Udělalo se nám všem hned líp. Tak už jen abych byla negativní  na coronavirus a bude zase snad líp.

Napíšu vám zítra více.

Srdečně všechny zdravím a děkuji za vaši štědrou pomoc

vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

slíbila jsem, že vám povím o tom novém léku, který dcera přinesla. Vlastně to není lék, prý jen doplněk stravy. Je to kombinace konopí setého a olejů. Beru malou lžičku ráno, když moje pečovatelky nezapomenou, a večer, když nezapomene moje dcerka. Má to vliv na imunitní systém a činnost cévní soustavy.  V únoru mi brali krev kvůli vyšetření na kardiologii. Na ruce mi zůstal velký tmavě modrý flek, jak mi praskla žíla. Krev mě brali kvůli vyšetření na kardiologii. To konopí asi zabralo :-), protože moje obvodní doktorka řekla, že mám krev jak mimino. A kardilog, který měřil můj kardiostimulátor mi to zopakoval. Taky řekl, že srdce mám v pořádku. Sláva! Až mi z toho poskočilo srdíčko radostí. To se stává poslední dobou docela pravidelně. Těch situací je tolik, ale já bych ráda napsala o té dnešní. Službu u mě měla paní Jarka, říkám jí sestřičko. Nechodí často, ale vždycky když přijde, je s ní velká legrace. Vždycky přinese nějaké zábavné knihy, nebo cédéčka a pouští mi je. Jsou to vlastně pohádky pro děti a ty já mám ráda. Dneska vzala velkou obrázkovou bibli a já jsem jí nahlas předčítala. Vůbec nechápala, jak to, že mě to dlouhé čtení nevyčerpává. Asi proto, že mě to těší.  Nebo paní Janka, ta se mnou zase hraje na klavír. Prý je rozladěný, ale nevadí mi to. Mačkám jen dvě tři klávesy pořád dokola a ona hraje tak krásně a já mám pocit, jako bych já sama uměla na klavír zahrát všechny ty krásné melodie, které umí.

Tak krev mám jak mimino, ale necítím se tak. Zkrátka proti věku, není léku. Nebojte, naříkat tu nebudu, protože nemám proč. Když vidím, co se kolem nás děje, tak děkuju každý den Pánu Bohu, že jsme docela zdravé, že máme střechu nad hlavou, že máme co jíst a máme kolem sebe pořád dobré lidi.  Plakala jsem dnes u televize, když jsem viděla všechny ty nešťastníky, kteří přišli o práci a nemají už ani co jíst. Někteří přišli dokonce o střechu nad hlavou. Jak je možné, že to náš stát připustí…? Je mi z toho smutno a nerozumím tomu.

Přátelé, držme se. Děkuji vám všem za pomoc. Modlím se za zdraví nás všech! A taky se modlím, aby už konečně tohle strašné období kovidu skončilo.

S láskou v srdci Vás pozdravuje

vaše Maruška

Milí přátelé,

když mě dcera čte jmenovitě vás všechny, kteří mě finančně podporujete, vždycky mě to dojímá! A potěší. Tak ráda bych vás všechny poznala osobně. Třeba se nám to poštěstí, až skončí ta šílená epidemie. Věřím tomu. Už jsem říkala dceři, aby pro všechny dárce něco vymyslela. Když může udělat za hubičku festival básníků, tak může přeci vymyslet setkání se všemi mými dárci, i dárců ostatních klientů Nadačního fondu Pečovatel.

Nový rok začne vždycky s velkými nadějemi, že bude lepší, než ten předchozí. Celý leden mě všechny pečovatelky a asistentky pořád zkoušely. To bylo tak. Protože na úplném konci roku jsem nespala pár dnů a nocí, a to se vždycky zhorším a musím dostat lék, aby si moje tělo odpočinulo. Je to náročné a jsem vždycky chvíli mimo, než se seberu. Proto mě pečovatelky a asistentky začaly nosit různé hlavolamy a kresby na domalování a početní příklady, abych asi prokázala, že mi to pořád ještě myslí. Jejich otázkám jsem nejdříve nerozuměla, ale když mi to dcera přeložila do „normálštiny“, tak jsem jim postupně začala odpovídat. Jeden den mi jedna z nich dala například úkol, že mám označit všechna čísla větší, než 36 a menší, než 55. Jo, dvakrát jsem se spletla, ale pak jsem jim to všechno odříkala, jak si přály. Nebo úkol, jak pro malý děti: čtyři kbelíky s různými barvami a dole pod obrázky cestiček namalované barevné předměty. Chtěly po mně, abych „šla“ cestou té které barvy až k nabarvenému předmětu. Kroutila jsem hlavou, jestli si fakt myslí, že jsem úplně mimo. Když jsem jim ukázala, že tomu naprosto rozumím, vzala jsem si bibli a řekla jim, že mě ty jejich blbosti nezajímají, že chci dělat něco smysluplnějšího. Tak mi dcera řekla, že to je dobře, ať se připravím, že budu zase cvičit. Zvedat nohy, kroutit rukama, hlavou a další prostocviky, a pak ještě šlapat na takovém malém stojánku, které má šlapky jako kolo. Tak jsem si u toho otevřela bibli a četla si. Někdy si myslím, že mě zkouší jako malou cvičenou opičku. Pravda je, že jsem celý leden byla v pořádku, až zase ty poslední dny se to opakovalo. Je to těžký. Než zabere ten lék, chvíli to trvá, to mě dcera k sobě přivine, drží mě za ruce, protože se klepu jak osika.  Kdyby mě nedržela, tak pořád něco skládám a překládám a nedá se to zastavit, až do úplného vyčerpání. Už tomu umíme čelit, ale ty léky jsou hodně silné a prý se perou s těmi mými, které beru pravidelně proti třesu. Jiný lék už na to nezabírá… Tak mě v únoru zase čekají další zkoušky. Dcera mi ale řekla, že se radila, a dostanu nějaký experimentální záračný přírodní lék. Tak jsem zvědavá, jestli na mě zabere. Prý naprosto těžkým případům vrátil chuť do života. Tu já pořád mám, ale jen když je mi dobře.

Hodně zdraví vám všem přeji!

Srdečně,

vaše Maruška

Milí přátelé,

za několik hodin bude Nový rok a já bych se s vámi ráda podělila ještě o to, jak jsem přožívala vánoce. To, že je to se zdravím stále jako na houpačc, už jsem si zvykla, co já, spíše moje dcera a pečovatelky s asistentkami, ty to mají těžké. Ale všechny se mi opravdu s láskou věnují. Hrají se mnou člověče nezlob se, když mám sílu na sezení, nebo mi čtou bibli, když ležím. Taky se se mnou dívají na televizi. Nedávno dávali Nebožtíci přejí lásce, a to se mi moc líbilo. Asistentka byla překvapená, že mě ten film zajímá. Zajímá mě tolik věcí, ale čím dál méně jich můžu dělat. Krásně jsem vyšívala. Mám jednu fotku, je pořád na mém nočním stolku. To byly dceři dva roky. Nechtěla se vůbec fotit. Na sobě měla skládanou sukýnku a bílé punčošky a já měla tmavomodrou kolovou sukni, na spodní části kolem dokola byly velikánské vyšité barevné růže. To všechno jsem jsem dělala sama. Moje maminka šila a já se vždycky koukala jak to dělá,  později jsem si ušila celý šatník. Však mě o něj moje dcera brzy připravila, když jí bylo 14 let. Většinu mých šatů ustřihla, ať byly vlněné, nebo z hedvábí. Nosily se tenkrát minisukně a já díky tomu přišla o celý svůj šatník. Proto dostala dcera nařezáno. Rány se jí brzy zahojily, ale moje šaty byly fuč. Naštěstí neměla slabost pro moje háčkované ubrusy, ty ji vůbec nezajímaly; přišla jsem jen o dvě skříně šatů. Dlouho jsem jí to nemohla odpustit. Možná si na to dcera vzpomněla, když se ptala, jestli nechci od Ježíška něco na sebe. Koupila mi úplně nový svetřík,ve veliké slevě, ale mě se nelíbila barva. Řekla jsem jí,  že kanimůru ze sebe dělat nebudu! Asi někdo vrátil mojí velikost, protože druhý den jsem si oblékla jiný svetřík, který už jsem ze sebe nesundala. Jeden malý dárek a jakou mi udělal radost. Dcera řekla, že letos chce klidné vánoce, že nejde o dárky, ale o to, abychom byly spolu a užily si to. Minulé vánoce jsem byla v nemocnici, tedy dva dny před vánoci a ty letošní proběhly díky Bohu bez problémů. To byl největší dárek. Celé tři dny jsme odpočívaly, jestli vůbec se mnou může dcera odpočívat, když mě má od rána do večera na starosti. Dívaly jsme se na pohádky, povídaly si, a taky jsme zpívaly,  já jsem víc krákorala, než zpívala, ale dcera to zachráňovala. Krásné vánoce v klidu a míru, byly opravdu požehnané.

Přeji vám, přátelé, abyste měli zdravý nový rok 2021! A mockrát děkuji za vaše milosrdenství.

Ze srdce vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,.

letošní listopad byl podivný a víceméně samotářský. Moje dcera pracovala ve dne v noci na festivalu básníků a já už se nepamatuji čeho všeho ještě, a byla jsem pořád sama s pečovatelkami. Ale na co moje dcera nezapomněla, jsou moje narozeniny. Mám je 17. listopadu a  vždycky si říkám, že jsem se hezky narodila:)). Teď nebylo slávy jako minulý rok, oslava mých 89.narozenin byla klidnější, ale krásná. Přišla moje kamarádka Midlinka a tři moje pečovatelky Janičky a moje dcera. Dostala jsem tolik nádherných květin, většinou samé růže, pak amarilys, orchideje a tolik sladkých dobrot, že si můžu zařídit cukrárnu a nebo můžu rozdávat, to je lepší. Ráda bych vás pozvala kdybych mohla, ale ještě pořád to nejde scházet se. Moje Janičky, které o mně už šest let pečují, byly pořád v rouškách a když jsme si připíjely, tak poté, co si se mnou přiťukly, běžely na druhou stranu bytu, aby se mohly napít…Ach jo, kovid jeden pitomej. Dostala jsem od dcery dort ze samého ovoce a šlehačky a jak se hezky česky říká, daly jsme si do nosu. Holky pak utíkaly domů kvůli zákazu vycházení a moje kamarádka, která patří do naší rodiny ještě chvíli zůstala. Pošlu Vám svou fotografii z narozenin. Dcera mi ukázala fotku z května tohoto roku, kdy byla ještě karanténa a kdy jsme to vůbec nezvládaly psychicky a srovnání s mojí fotkou z listopadové oslavy mi vyrazilo dech. Já od května omládla! Vypadám na té fotce opravdu hezky, že nemůžu uvěřit, že jsem to já. Jedna z Janiček mi dokonce namalovala nehty a to jsem nikdy předtím za celý život neměla. Svoje 89. narozeniny jsem si pěkně užila! I s dcerou, když všechny odešly. Daly jsme si čaj a povídaly si. Řekla mi, že mě ukáže, co celý měsíc připravovala. Tak jestli milujete básně a spisovatele a argentinské tango, tak to je na jejich kanálu You Tube Duše v peří -festival 4. Mám radost ze své dcery, mám radost, že se aspoň mé narozeniny povedly, protože na konci listopadu mi volali záchranku. Jsem už teď zase dobrá a cítím se taky dobře. Lidi, je možné se s Vámi, kteří mi posíláte finanční podporu, setkat? Moc ráda bych Vám osobně poděkovala.

Tak teď aspoň takto: Děkuji a mějte se dobře, buďte zdrávi a těšte se ze života. Hrozně letí… Já to vím.

Srdečně Vás zdraví

Vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

jak se cítíte? Taky na vás doléhají všechny ty negativní zprávy o korona viru? Dcera události už nepouští. Seděla jsem večer u televize, byly jsme doma jen my dvě a já jsem měla roušku. „Mami,  jsme tu jen my dvě, sundej si tu roušku! Testy mám negativní, tak nebuď vystrašená, miláčku.“ Byla jsem ze všeho celou tu dobu vyděšená. Ani asistentky nepoznávám, jsou celé zakryté, jen oči jim vidím. Tvrdí, že mají povinnost nosit roušku celou službu, co jsou u nás. Když mě myjí, tak mě jí nasadí taky, protože prý jsou blízko mě. Ach jo. Je to divný čas. Připomnělo mě to období s tuberkulózou, pamatuju si to jako by to bylo včera. Nakazila jsem se od hospoddářských zvířat. Tuberkulóza byla tenkrát hodně nebezpečná. Taky z ní byli všichni vyděšení. Chodili jsme pořád na testy a rentgeny. Dcera naštěstí nic nechytila, ani manžel, jen já jsem musela na operaci. Když už mohli za mnu přijít do nemocnice, dcera plakala. Utěšovala jsem ji; sedla si totiž na natřenou lavičku a přijela za mnou s bílými pruhy na zadku. Byla jsem tenkrát moc ráda, zdálo se, že měla jiné starosti a neviděla můj rozřezaný krk. Až po letech přiznala, že bulela kvůli mě, protože se lekla, že jsem jí nevynadala kvůli kalhotám a věděla, že je zle, a taky jak vypadám.  I teď vypadám všelijak, ze změny počasí i z toho, co nás všechny postihlo… Ale abych nebyla škarohlíd, pochlubím se jedním krásným dárkem, který jsem dostala od asistentky Katky. Darovala mi bibli, která má průhledné, téměř hedvábné stránky, má větší písmena a je lehoučká jako peří. Pořád si v ní čtu, a když přijde Katka, předčítám i jí. Dcera je vždycky tak unavená z práce, že za chvíli při mém čtení usne. Modlím se za lepší časy. Modlím se za nás všechny, abychom byli zdraví a všechno to špatné pominulo. Modlím se, abychom to ustáli a bylo líp. Vím, že u nás doma je líp i díky Vaší pomoci. Bez Vašich příspěvků bychom to neustály. Děkuji, děkujeme Vám.

Srdečně Vás zdravím,

Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

zase je měsíc pryč; bože to to letí!  Za další měsíc a půl jsem o rok starší… Ne, o tom Vám dnes psát ani nechci, jen jsem si tak povzdechla. Spíše tu napíšu, jak můžou být z obyčejného nachlazení někteří hysteričtí. Ano, všichni jsme poděšeni z té nastalé situace s čínskou chřipkou, které říkají covid-19, snad aby si to nikdo nespojoval s místem, odkud to přišlo, ale je potřeba si zachovat zdravý rozum.

Pamatujete si na výkyvy počasí někdy v polovině měsíce? Přes den to jak tak šlo a v noci se prudce ochladilo. Měly jsme otevřená okna a nastydly jsme. Já dostala jenom rýmu, ale dcerka, která připravovala žádosti o dotace pro jejich neziskovou organizaci a byla celé dny i noci u počítače se tak vyčerpala, že do rána chytla bacil. Bolelo jí v krku a pak jí to skočilo na průdušky. Zůstávala ve svém pokoji a o mě se staraly jen pečovatelky a asistentky. Dcera se pořád měřila, jestli nemá teplotu a mě pořád měřily taky. Úzkostlivě dodržovala odstup, nosila roušku a bylo to pro mne smutné, protože jsem ji neviděla, ani mě nelíbala a neobjímala tak jako vždycky. Ta nepříjemná situace se stala dopoledne. Dcera šla v roušce do koupelny a zrovna k nám přicházela moje rehabilitační sestřička. Když dceru viděla, řekla, že nepůjde dál, protože slyšela, že má teplotu a kašel.  „Noo, tak to víte víc, než já, sestřičko. Byla jsem na kontrole v nemocnici kvůli jinému problému a musela jsem podepsat papír, že nemáma ani kašel, ani teplotu, včetně dalších otázek. Prostě jsem se nastydla.“ Sestra odmítla jít dál, že chodí po seniorech cvičit, a že si nemůže dovolit se nakazit. „To chápu, sestřičko, tak sem nechoďte.“ A pak, aby to snad moje dcera nepřeslechla, hodně na hlas vyštěkla: „Měla byste jít na kovid!“ Moje dcerka se jen zeptala, jestli ta rada patří jí, nebo celému domu a zabouchla dveře. Za půl hodiny volala hlavní sestra a ptala se, co se u nás stalo. Setřička jí prý popsala celou tu situaci a ráda by to ještě slyšela od mé dcery. Ta jí celou situaci, jak se odehrála, taky popsala. Hlavní setra se omluvila za neprofesionální chování rehabilitační, jako setra se musí postarat o pacienta, je to její povinnost. A  prý musí jako sestra počítat s tím, že jde do infekčního prostředí.  Taky přislíbila, že k mamince bude chodit jiná rehabiltačí sestřička a podobný případ se už nebude opakovat…

Jsem zdravá a moje dcerka už chodí zase do práce. A dnes jde pro jistotu na test. Dřív to ani nešlo, spadl systém a navíc po celý týden bylo plně obsazeno.

Přeji Vám všem hodně zdraví!

Srdečně Vás pozdravuji a děkuji za podporu. Bez Vaší pomoci bychom to ani já, ani dcera nezvládly! Moc si toho vážíme. Děkujeme.

Vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

náš srpen byl ve znamení hrozného horka a boje s ním. Měly jsme pořád stažené rolety a tam, kde to šlo, otevřená okna, aby byl průvan. Moc nebyl, ale dcera našla na půdičce dva staré větráky a mohly jsme fungovat! Spala jsem jen pod prostěradlem a otevřenými okny moc chladu nepřicházelo… Ale přežily jsme to. Možná i díky Panně Marii, která nás ochraňuje; slyšela jsem, že od chvíle, kdy zase na Staroměstském námětí stojí mariánský sloup, jsme pod její ochranou.

Ty horké dny jsem cítila se všemi, kdo v naší kuchyni v tom vedru vařil. Klobouk dolů, ta děvčata to zvládla. Taky jsem jim napsala pochvalu, že jsem s touhle sestavou spokojená, jen mi chyběla paní Marcela. Už jsem se ptala, kde je, že bych moc ráda, aby se k nám zase vrátila. Víte, je to někdy pěkně těžké zapamatovat si všechna ta jména. Ano, pravda je, že je pletu dohromady i se všemi dřívejšími pečovatelkami. A že jich bylo! Jako Ivanka, Janička, Janičky mám teď dokonce čtyři, ty se hezky pamatují, pak mám Evičku, tu jsem hodně dlouho neviděla. Martinu si pamatuju dobře, to je ta, co mi zachránila života. A pak mám přísnou paní Katku, setřičku, to mám vojnu jak v nemocnici; teď už víme obě, jak si vyjít vstříc, abychom se cítily dobře. Ještě moje nejmilovanější kamarádka Midlinka a ty nové asistentky, co se tu střídají, si jménem ani nepamatuji. Tento měsíc se na mě nazlobila i moje dcerka, nevěděla jsem, že je to ona. Vyjela na mně: Mami, kurňa, nevykej mi, nejsem ani Tvoje maminka ani sestra Jolanka, sem přece Tvoje dcera! Tak jsem jí pohladila a ona mi dala pusu a omluvila se mi. Vždycky v noci, když jí kolem druhé ráno budím a opakuju všechna ta jména, která jsem tady napsala, tak čeká, jestli jí oslovím jejím jménem. Když vylezu z postele, už je u mě jako raketa. Ne, nedělám to naschvál, opravdu chci jít sama na toaletu, ale prý nechodím, tak mě tam vždycky pro jistotu odveze ona. Přece nebudu jako mimino chodit do plínek.

Vidíte, jak to máme všichni těžké. Každý jinak! Ale nejdůležitější je, že se máme, že se známe, že si pomáháme, že na sebe myslíme.

Srdečně vás všechny, kteří čtete tyto moje řádky, zdravím. Jsem opravdu šťastná, že mám kolem sebe tak úžasné lidi, i když mnohé z vás ani neznám. Fotku pošlu příště, opravdu.

Hezké dny vám přeje Vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

jsem moc ráda, že Vám můžu napsat, že se vůbec tentokrát ozývám. Nemuselo to být. Ráda bych se s Vámi podělila o dva zážitky, jeden děsivý, ale ten druhý je úžasný, i když taky na začátku vypadal nedobře. Stalo se to všechno v červenci a stručně řečeno, žiju! a ještě mám novou koupelnu:-) Dostala jsem tzv. hendikepovaný program. Tedy zasloužila se o to moje milovaná dcera, která víc jak rok usilovně pracovala na příspěvku na mojí koupelnu. Trvalo to opravdu dlouho, ale nakonec se to podařilo. Dvouměsíční útrapy v malém bytě, který jsem vůbec neznala a trpěla jsem, protože jsem nevěděla, kde jsem. Dcera mi ukazovala fotky ze stavby koupelny, ale já ji nevěřila, říkala jsem jí To jsou pohádky! a byla jsem nešťastná! Teď vím, že všechno byla pravda. Mám jednodušší život a se mnou všechny asistentky a pečovatelky. Všude mám madla, když potřebuji, tak mě můžou vysprchovat. Dříve to vůbec nešlo. Nasoukat mě do vany byl stres pro mě i všechny ostatní. Užívám si teď nové koupelny a jsem za to moc vděčná. Taky jsem vděčná paní Martině Trefilové, snad se na mě nebude zlobit, že jí tu jmenuji, ale ona mi zachrnila život; to je ten děsivý zážitek. Nevím, jestli víte, že když se Vám zhorší Parkinson, tak kromě jiných věcí i špatně polykáte. A já polkla jídlo a to se dostalo do dýchací trubice. Dusila jsem se, což znám, nebylo to poprvé. Dcera mě vždycky bušila na záda a ty ostaní taky a vždycky mě z problému vyvvedly. Jenomže tentokrát to nešlo. Ale paní Martia prý použila Heimlichův chvat, snad to píšu dobře a zachránila mi život! Pak mě odvezli do nemocnice, přijala mě až ta třetí a tam pokračovali s vyšetřeními. Z nejhoršího jsem byla venku, ale mluvit jsem nemohla, a byla jsem otřesena. Dcera se to dozvěděla později, protože byla v práci. Ráno mi říkala, dnes je tu Martina, nemám o Tebe strach, ta je schopná Ti pomoci, ať se děje cokoliv. Měla pravdu!

Martinko, děkuji Vám. Jsem šťastná, že si můžu užívat života, čtu si a pořád hladím všechny, kteří mě mají rádi. Což jsem běžně nikdy nedělala.

Moc Vás všechny zdravím a těším se, že se s Vámi setkám. Dcera říká, že bychom měly osobně poděkovat všem, kteří na mou péči přispívají. Jsem Vám nesmírně vděčná a moje dcera také.

Tak někdy nashledanou. Srdečně Vás zdraví

Vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

pamatuji si, jak jsem Vám minulý měsíc napsala, že se těším na červen. To má moje dcera svátek, na který ode mne vždycky dostávala třešně a jahody. Tak jsem jí řekla, aby si k svátku koupila třešně. Jaké bylo moje překvapení, když dcera přišla s hrstkou třešní, krásných chrupek a já se jí ptala, jestli ostatní už snědla? Řekla mi, že ne, že jsou to třešně, které nám koupila. Děláš si ze mě legraci, viď? Nu, nedělala si legraci. Dozvěděla jsem se, že ta hrstička stále přes 40 korun, kilo je v Tescu za 190. Málem jsem omdlela. Je tohle vůbec možné..? To za mých mladých let…jé, promiňte, vím, že tohle nikdo nemá rád, ale manželova sestra Milka měla sad třešní a každý rok jsme k ní jezdívali, tedy nejen v červnu, ale vždycky, když jsme ji chtěli s manželem vidět. Bydlela o pár vesnic dál od nás, tak to nikdy nebyl problém. Stýkali jsem se hodně. Chybí mi.  Chybí mi manžel i jeho sestra, častokrát je volám v noci a vzbudím tím vždycky svoji dceru. Taky volám svoji sestru Jolanku, ta už také odešla. Ale abych nezněla tak smutně, pořád ještě mám sestru Milku v Polsku, v naší rodné vesnici. Žije a často s ní mluvím! Mám ji moc ráda, jen škoda, že nedávno přišla o zrak, už nevidí. Na rozdíl od ní, se já můžu těšit pohledem na růže. Máme jich pár v květníkách a mě stačí před nimi jen tak sedět a dívat se na ně! Taková krása, taková radost. Docela obyčejné věci, že ano? Barevné růže, chuť třešní, ale hlavně -, a to obyčejné opravdu není, jsou lidé kolem mě. To je dar.  Dcera, přátelé, asistentky, které mi pomáhají. Jejich pomoc potřebuji čím dál, tím víc.

Ráda bych se s vámi podělila o radost z jedné své přítelkyně, která je přítelkyní i mojí dcery. Pravidleně se scházíme.  Mirce je víc než 86 let, a je čiperka, přestože je hodně nemocná! Do hlavy si žádnou chorobu nepustí, a i když vidíme, jak je svými neduhy zničená, nevynechá jedinou sobotu u nás.  Představte si, každičkou sobotu k nám přijde s karlovarskými koláčky, které (i s dvěma pstruhy) nakoupí na trhu na Náplavce.  Dcera nám už připravuje čaj, a pak baštíme koláčky s malinami a tvarohem, s mákem a někdy i s borůvkami, přitom klábosíme a nasmějeme se tolik, že všechny omládneme. Čas kolem nás proletí a najednou je osm hodin a to už volá její dcera, kde je tak dlouho,  už by měla být doma v bezpečí. S Mirkou a s mojí dcerou zapomenu, že mě často kolena bolí tak, že mi padají slzy z očí, zapomenu, že už tolik svých nejbližších je na pravdě boží a vždycky pánu Bohu děkuji a taky ho prosím, aby nás neopustil, modlím se a děkuji mu za všechny dobré lidi kolem, i za vás za všechny, kterým není lhostejný osud nás starých lidí. Jste naší radostí i  nadějí. Děkuji vám. Mám vás moc ráda a srdečně vás všechny zdravím,

Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

žiji, žijeme. Ten čas, kdy se všechno zastavilo, byl hrozný. Ani psát nemohu, jak to bylo těžké. Musely jsme odvolat asistentky Heweru, protože jsme zůstaly bez prostředků. Dcera musela zavřít provozovnu a hrnulo se to na nás ze všech stran. Naštěstí nadační fond Pečovatel mě, nám, opět pomohl. Paní ředitelka, nám svou laskavostí pomohla neztratit naději na lepší časy, a díky vám, dárcům, je všechno o hodně veselejší. Nezůstala jsem sama s dcerou, na níž byla celá tíže péče o mě, ale postupně se vrátily moje asistentky, které mám ráda, a které mě rády viděly. Dokoce jsem dostala krásné květiny ze zahrady jedné z nich. Zase jsem si připomněla, že ty nejobyčenější věci, situace a chvíle mají největší cenu. Děkuji vám!

Srdečně vás všechny zdravím a těším se, až se potkáme na společné akci Nadačního fondu Pečovatel,

Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

když se podívám na svůj celý únor, tak první polovinu měsíce jsem proležela a druhou jsem doháněla pohyb při rehabilitaci. Prý mi to šlo dobře, tak jedno dopoledne dcera, než šla do práce, navrhla, jestli se nechci postavit a zkusit pár kroků. A to můžu? zeptala jsem se. Přikývla. Z jedné strany mě podepřela sestřička, z druhé pečovatelka a udělala jsem pár kroků po kuchyni s chodítkem. Dcera byla nadšená víc než já, protože já jsem potom všem  byla hrozně unavená. Nebyla to žádná chůze,padala jsem dozadu, bála jsem se, že opravdu spadnu, ale měla jsem bezpečnou oporu. Ten pocit, když  jsem chvíli stála na nohou a chodila, byl nádherný. No spíše jsem nechodila, ale moc mi to pomohlo. Mám z toho radost ještě teď, když Vám to píšu. Sestřička mi vysvětlila, že rozchodila těžší případy, než jsem já.  Ale já nemůžu narovnat nohy, mám ztuhlá kolena a taky se trochu třesu, někdy taky víc… Když budu mít sílu, dá-li Bůh, zkusím to znovu. A poslala bych Vám fotku, abyste můj malý úspěch viděli taky. Moc se na to těším.

A taky bych Vám všem, kteří se o mě zajímáte, ráda poděkovala za Vaši podporu. Nejsem na to všechno sama.

Ještě jednou děkuji.

Zdravím Vás srdečně

Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

nevím, jak Vy, ale nerozumím, jak rychle běží čas. Ještě včera byly Vánoce a dnes je konec ledna… A ty změny počasí! Kdo to má vydržet? Je to tak náročné. Každý den se cítím jinak. Jeden den cvičím tak, že má ze mě moje rehabilitační sestřička radost, jak mi to jde a další den si stěžuje mé dceři, že odmítám cvičit, že jsem svéhlavá. Kdyby tak dokázala být v mém těle, divila by se. Nechci si pořád stěžovat, tak Vám raději povím, jakou radost jsem udělala dceři, když cvičila hru na piano. Jen cvičí prsty, ale přijela jsem vozíkem k pianu a jednou rukou jsem zkoušela cvičit s ní. Přitom jsem si vzpomněla, jak jsem za mlada hrávala na harmoniku. Ještě jednu starou malou máme doma, ale neudržím ji, je moc těžká. Když o tom tak přemýšlím, co Vám tu píšu, tak se vlastně mám dobře, i když mi zrovna dobře není. Mám starostlivou dceru, ještě pořád mi chutná a raduji se, když je venku hezky. A mám moc hodnou přítelkyni. Občas přijde, když jí je dobře a to dcera upeče a na pár hodin si to tak užíváme, že z toho ještě dlouho žiju. A zrovna zítra po třech měsících přijde k nám, ona je totiž ještě víc nemocná, než já. A taky přijde moje bývalá asistentka z Heweru, která pracuje jinde. Na tu se taky těším. Tak vidíte, že mám radosti.

Moc Vám přeji, abyste měli kolem sebe dobré lidi, jako mám já. Mám taky Vás, kteří čtete moje články a Vás, kteří mi přispívate. Moc si toho vážím! Děkuji Vám.

Mějte se dobře ahodně zdraví přeji,

Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

jak jste se měli o Vánocích? My jsme je prožily s dcerou pěkně, ale všechno mohlo být docela jinak. Den před Vánoci jsem dostala lehkou mozkovou mrtvičku. Když jsem se probrala, první co mi dcera řekla bylo: „No ty jsi nám dala!“ „Co?“ zeptala jsem se. Dcera mě pohladila a dala mi pusu. V nemocnici to trvalo dlouho, poslali mě na CT, pak na další vyšetření, ale nakonec mě poslali domů a nemuseli jsme čekat ani dlouho na sanitku. Obyčejně to trvá hodiny a hodiny, ale tentokrát to byla chvilka. Doma už jsem neměla úzkost, jako v nemocnici. Dcera mě držela za ruku a říká mi: „Poslyš, nemáme nic nakoupeno, nemám napečeno, uklizeno, ale žijem mami, a to je důležité! Děkuji nahoru Pánu Bohu za to, že nad námi držel ochrannou ruku a všechno dobře dopadlo!“

Vánoce jsme měly klidné a já i dcera jsme usnuly, ani pohádku jsme neviděly, jak jsme byly unavené. Chvála Bohu, že to všechno dobře dopadlo. Ono toho bylo tu neděli špatně daleko více, ale už je to za námi, tak to ani nebudu připomínat.

Dnes je Silvestr a já bych Vám všem ráda popřála do nového roku 2020 hlavně zdraví a štěstí. Pevné zdraví a štěstí.

Ze srdce Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

oslavila jsem 88. narozeniny a představte si, že jsem se setkala s částí rodiny, kterou jsem neviděla dvacet let! Probírala jsem se fotkami, které jsem si vůbec  nepamatovala. Pořád jsem kroutila hlavou, nemohla jsem tomu uvěřit. Pošlu Vám fotku, na které jsem s pečovatelkami a asistentkami, které se o mě  opravdu s láskou starají. Měla jsem takovou radost, že jsem i zpívala, a to vůbec neumím! Moje narozeniny byly 17. listopadu a všichni mi říkali, že jsem se hezky narodila, že to se mnou slaví celá republika… Narozeniny byly světlým okamžikem celého listopadu. Jinak to totiž bylo chvílemi náročné, nevím proč, ale hůř se mi dýchá. Moje dcera říká, že klamu tělem, že vypadám skvěle a nikdo by nevěřil, že mi něco je.

Raduji se z každého dne, i když jsem zamračená a nevrlá, když mě něco bolí, ale moje radost je uvnitř. Těším se na vánoce. A co Vy?

Milí přátelé, děkuji Vám za podporu. Moc si toho vážím.

Ráda bych Vám poděkovala osobně, kdyby to šlo.

Co Vy na to?

Srdečně Vás zdravím,

Maruška

Dobrý den, přátelé,

je konec října a snažím se pomáhat při vaření, škrábu brambory a loupu zeleninu. Pomáhám, jak se dá. Dcera mě poslala do chráněné dílny, abych se dostala mezi lidi a neseděla jsem pořád doma, prý přijdu na jiné myšlenky. Měla pravdu. V dílně jsme měli kreslit, ale to já neumím. Byla jsem jako opařená, vůbec jsem nevěděla, co malovat, nikdy jsem nekreslila, ani nemalovala. V zemedělství byla jiná práce a doma na hospodářství taky. Já kreslit vůbec neumím, navic se mi třesou ruce tak, že to zkrátka nejde. Ale byla tam se mnou ještě jedna paní, té to šlo. Seznámily jsme se spolu, ale nepamatuju se, jak se jmenovala. A jak bych mohla, když si nezapamatuju ani jména všech asistentek a pečovatelek, které se o mě starají. Mám tři Janičky a těm ostatním říkám Sestřičko. Mám je ráda, pomáhají mi. Dcera mi taky pomáhá, ale byla celý měsíc  nemocná, a jak se říká, běhala jen po doktorech nebo ležela. Bála jsem se o ní, modlím se pořád za její zdraví, taky za své a za zdraví všech, které mám ráda. Někdy mě  rozpláčou všechny ty problémy, které mě trápí, a dcera mě prosí, ať se nerouhám. Asi má pravdu, dobře, sice nechodím, třesu se jako osika, ale žiju, jsem doma a mám samé dobré lidi kolem sebe. A moc ráda čtu! Někdy celý den. Ráda se s Vámi příště podělím o jednu jedinou knihu, kterou čtu pořád dokola, bibli.

Moc Vás všechny zdravím,

Maruška

Tento měsíc byla moje dcera po pěti letech mimo domov. Na týden odjela do lázní. Přála jsem jí to, ale bylo to pro mě hrozné. Dcera byla pryč, moje kamarádka byla celý měsíc u své dcery na Šumavě,  moje nejoblíbenější pečovatelka Janička byla taky mimo Prahu a rehabilitační sestřička odjela taky. Jako kdyby se všechny smluvily, že najednou odjedou. Já vím, že to tak není, ale ten týden byl pro mne náročný. Naštěstí mi dcera volala z lázní každý den. Když se vrátila, radostí bych skákala, ale já vlastně skákat ani chodit nemůžu. Ale mohla jsem jí objímat a těšit se z její přítomnosti. Chvilku jsem s ní naoko nemluvila, ale radost z toho, že je zase doma, zvítězila. Dcera vypadala odpočatě a byla šťastná, že mě vidí a já byla a jsem šťastná, že jí mám zase doma. Později jsem jí nahnala strach, protože jsem měla nějaký záchvat, na který si vůbec nepamatuji. Ten „můj parkinson“ řádil, ale co se stalo, mám jen z vyprávění. Vůbec si na to nepamatuji. Začala jsem se strašně třást, stupňovalo se to tak, že mi nohy samy od sebe skákaly, celá jsem se klepala a později, když dcera volala do nemocnice a naší paní doktorce, dostala jsem lék, který zabral. Po něm jsem spala dlouho jako dudek. Teď už je mi zase lépe. Co mě teď jen trápí, je to strašné vedro. Modlím se, aby přišla bouřka.

Přeji Vám, abyste se cítili dobře a měli kolem sebe lidi, které máte rádi.

Moc Vás všechny pozdravuji,

Vaše Maruška

Jste mí přátelé, když Vás zajímá, jak se mi vede, a dokonce mě podporujete. Děkuji Vám.

V červenci už růže ovadly a vidím jen pár stromů, některé větve jsou suché a stále neprší. Pamatuji se, když jsem byla mladší, pršelo pořád. Nejhorší to bylo na Medarda, to pršelo až 40 dnů. Vlastně to bylo dobře, protože se všechno zelenalo. Měli jsme velkou zahradu, kolem domu byly růže, u branky z nich byl hustý oblouk. Byla to nádhera. Zahrada mi schází, déšť schází nám všem a mě ještě schází kamarádka Věrka. Odešla minulý rok v říjnu a nikdy se už nevrátí… Bylo jí 96 a byla čiperka, učila mojí dceru péct, pořád ji sekýrovala, ale měla ji ráda. Já jí mám taky moc ráda. Nikdy jsem na ní neměla čas, až teď, když si ke mě vleze do postele povídáme si, přitulí se ke mě jako malá a tiše mi zpívá, já zpívat neumím. Mám jen takové malé, ale moc milé zážitky. Přeji Vám, aby Vás taky někdo obejmul, a abyste si to užili.

Nashledanou

Vaše Maruška

Dobrý den,

ráda bych se Vás zeptala: Jak snášíte ta hrozná vedra? Já moc špatně. Celý minulý měsíc jsem skoro prospala. Asistentky i moje dcera mě pořád otíraly žínkou namočenou ve studené vodě. Brr, ty teplotní šoky nesnáším! Chvilku mi to sice pomohlo, ale opravdu jen na chvilku. Zapnuly mě větrák a to mi byla po chvíli zima. Někdy to se mnou mají těžké. Když mě bylo líp, tak jsem si četla. To je můj velký koníček. Čtu bibli, pořád v ní objevuju něco nového. Hodiny a hodiny si čtu a z toho je někdy moje dcera nervózní. Říká, že nic se nemá přehánět.  Taky ráda poslouchám lidové písničky. Já zpívat neumím, dcera to se mnou zkouší, ale jen tak pohybuju rtama, aby viděla, že se snažím.  Červen byl opravdu náročný. Chtěla jsem vám poslat svojí novou fotku, ale až se trochu vzpamatuji, tak se nechám vyfotit. Teď byste se asi mojí momentky lekli. Mám radost, zdá se, že červenec bude lepší, než horký červen.

Všechny Vás srdečně pozdravuji a mockrát děkuji za vaši podporu!

Nashledanou, dříve než za měsíc,

Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

po včerejším karambolu se mi bude psát těžce, spadla jsem z vozíku, protože jsem sama chtěla jít na toaletu. Bylo brzo ráno, dcera spala a já jí neposlouchám, když mi říká, Nechoď sama na záchod. Nechodíš! Já na to pokaždý zapomenu. Taky včera ráno jsem na to zapomněla. Spadla jsem a stáli při mě asi všichni Andělé, protože jsem si  nic nezlomila! Jenom jak jsem upadla na rameno tak ho mám pohmožděné a taky malíček, ten vypadal, že je zlomený, hrozně mě bolel.  Záchranářům jsem vysvětlovala, jak mě bolí celé tělo, ale nenašli na mě kůstku zlomenou. Rentgen to potvrdil. Květen pro mě byl náročný, protože jsem celý měsíc brala antibiotika. Asistentky se o mě staraly, musela jsem pořád pít, to byla otrava, protože jsem se koupala v moři čaje. Dcera z toho všeho byla smutná, ale že měla asistentky k ruce, jí hodně pomohlo. Červen bude lepší. Věřím tomu, Těším se na něj a taky až Vám o tom napíšu.

Nashledanou,

Vaše Maria