Darovat na Křídla pomoci

Maria G., 88 let

Parkinsonova choroba, osteoporóza Potřebuje 60 hod./měs. ~ 7 800 Kč

„Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila.“

Listopad Chybí 60 hodin
Prosinec Chybí 60 hodin
Leden Chybí 60 hodin
Chybí 180 hodin ~ 23 400 Kč
Celkem již bylo darováno: 70 980 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh paní Marie

Jmenuji se Maria a říkají mi Maruška. Celý život jsem dřela v zemědělství, zůstala mi láska ke květinám, ale ani ty kytky už nevypleju sama. Trápí mě toho tolik, že z toho mám těžké deprese, které zvládám nejen díky lékům, ale taky za to musím poděkovat své dceři, která mě drží nad vodou.

Vzala si mě k sobě domů, aby se o mne mohla starat. První roky se o mě starala sama, ale když jsem si zlomila kosti a skončila na invalidním vozíku, požádala o pomoc profesionální pečovatelskou službu. Dneska mám stálé pečovatelky, ale když odejdou, je všechno jen na mé dceři.

Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila. Kromě mnoha nemocí mě trápí i to, že moje dcera péči o mě fyzicky nezvládá, protože je vše jen a jen na ní. Zajišťování léků, návštěvy u lékařů, péči o domácnost, a přitom všem má ještě dvě zaměstnání, aby mohla financovat naši domácnost a péči o mě.

Dcera mě nechce dát do žádného ústavu, přeje si, abych zůstala doma. A já jsem za to šťastná.

Proto se na Vás obracím s prosbou o podporu na mou péči, abych ve chvíli, kdy se sama v sobě ztratím, mohla zase fungovat a radovat se z obyčejných maličkostí. Nemůžu se sama najíst, umýt se, ani dojet na toaletu, protože se pořád třesu. Vážím si života, vážím si, že o mě pečuje tolik obětavých pečovatelek, miluju svoji dceru a potřebuji pomoc při zvládání běžných životních věcí. Děkuji Vám.

Zdravím všechny, Vaše Maruška.

Jak se má Maria:

Dobrý den, milí přátelé,

zase je měsíc pryč; bože to to letí!  Za další měsíc a půl jsem o rok starší… Ne, o tom Vám dnes psát ani nechci, jen jsem si tak povzdechla. Spíše tu napíšu, jak můžou být z obyčejného nachlazení někteří hysteričtí. Ano, všichni jsme poděšeni z té nastalé situace s čínskou chřipkou, které říkají covid-19, snad aby si to nikdo nespojoval s místem, odkud to přišlo, ale je potřeba si zachovat zdravý rozum.

Pamatujete si na výkyvy počasí někdy v polovině měsíce? Přes den to jak tak šlo a v noci se prudce ochladilo. Měly jsme otevřená okna a nastydly jsme. Já dostala jenom rýmu, ale dcerka, která připravovala žádosti o dotace pro jejich neziskovou organizaci a byla celé dny i noci u počítače se tak vyčerpala, že do rána chytla bacil. Bolelo jí v krku a pak jí to skočilo na průdušky. Zůstávala ve svém pokoji a o mě se staraly jen pečovatelky a asistentky. Dcera se pořád měřila, jestli nemá teplotu a mě pořád měřily taky. Úzkostlivě dodržovala odstup, nosila roušku a bylo to pro mne smutné, protože jsem ji neviděla, ani mě nelíbala a neobjímala tak jako vždycky. Ta nepříjemná situace se stala dopoledne. Dcera šla v roušce do koupelny a zrovna k nám přicházela moje rehabilitační sestřička. Když dceru viděla, řekla, že nepůjde dál, protože slyšela, že má teplotu a kašel.  „Noo, tak to víte víc, než já, sestřičko. Byla jsem na kontrole v nemocnici kvůli jinému problému a musela jsem podepsat papír, že nemáma ani kašel, ani teplotu, včetně dalších otázek. Prostě jsem se nastydla.“ Sestra odmítla jít dál, že chodí po seniorech cvičit, a že si nemůže dovolit se nakazit. „To chápu, sestřičko, tak sem nechoďte.“ A pak, aby to snad moje dcera nepřeslechla, hodně na hlas vyštěkla: „Měla byste jít na kovid!“ Moje dcerka se jen zeptala, jestli ta rada patří jí, nebo celému domu a zabouchla dveře. Za půl hodiny volala hlavní sestra a ptala se, co se u nás stalo. Setřička jí prý popsala celou tu situaci a ráda by to ještě slyšela od mé dcery. Ta jí celou situaci, jak se odehrála, taky popsala. Hlavní setra se omluvila za neprofesionální chování rehabilitační, jako setra se musí postarat o pacienta, je to její povinnost. A  prý musí jako sestra počítat s tím, že jde do infekčního prostředí.  Taky přislíbila, že k mamince bude chodit jiná rehabiltačí sestřička a podobný případ se už nebude opakovat…

Jsem zdravá a moje dcerka už chodí zase do práce. A dnes jde pro jistotu na test. Dřív to ani nešlo, spadl systém a navíc po celý týden bylo plně obsazeno.

Přeji Vám všem hodně zdraví!

Srdečně Vás pozdravuji a děkuji za podporu. Bez Vaší pomoci bychom to ani já, ani dcera nezvládly! Moc si toho vážíme. Děkujeme.

Vaše Maruška

 

Dobrý den, milí přátelé,

náš srpen byl ve znamení hrozného horka a boje s ním. Měly jsme pořád stažené rolety a tam, kde to šlo, otevřená okna, aby byl průvan. Moc nebyl, ale dcera našla na půdičce dva staré větráky a mohly jsme fungovat! Spala jsem jen pod prostěradlem a otevřenými okny moc chladu nepřicházelo… Ale přežily jsme to. Možná i díky Panně Marii, která nás ochraňuje; slyšela jsem, že od chvíle, kdy zase na Staroměstském námětí stojí mariánský sloup, jsme pod její ochranou.

Ty horké dny jsem cítila se všemi, kdo v naší kuchyni v tom vedru vařil. Klobouk dolů, ta děvčata to zvládla. Taky jsem jim napsala pochvalu, že jsem s touhle sestavou spokojená, jen mi chyběla paní Marcela. Už jsem se ptala, kde je, že bych moc ráda, aby se k nám zase vrátila. Víte, je to někdy pěkně těžké zapamatovat si všechna ta jména. Ano, pravda je, že je pletu dohromady i se všemi dřívejšími pečovatelkami. A že jich bylo! Jako Ivanka, Janička, Janičky mám teď dokonce čtyři, ty se hezky pamatují, pak mám Evičku, tu jsem hodně dlouho neviděla. Martinu si pamatuju dobře, to je ta, co mi zachránila života. A pak mám přísnou paní Katku, setřičku, to mám vojnu jak v nemocnici; teď už víme obě, jak si vyjít vstříc, abychom se cítily dobře. Ještě moje nejmilovanější kamarádka Midlinka a ty nové asistentky, co se tu střídají, si jménem ani nepamatuji. Tento měsíc se na mě nazlobila i moje dcerka, nevěděla jsem, že je to ona. Vyjela na mně: Mami, kurňa, nevykej mi, nejsem ani Tvoje maminka ani sestra Jolanka, sem přece Tvoje dcera! Tak jsem jí pohladila a ona mi dala pusu a omluvila se mi. Vždycky v noci, když jí kolem druhé ráno budím a opakuju všechna ta jména, která jsem tady napsala, tak čeká, jestli jí oslovím jejím jménem. Když vylezu z postele, už je u mě jako raketa. Ne, nedělám to naschvál, opravdu chci jít sama na toaletu, ale prý nechodím, tak mě tam vždycky pro jistotu odveze ona. Přece nebudu jako mimino chodit do plínek.

Vidíte, jak to máme všichni těžké. Každý jinak! Ale nejdůležitější je, že se máme, že se známe, že si pomáháme, že na sebe myslíme.

Srdečně vás všechny, kteří čtete tyto moje řádky, zdravím. Jsem opravdu šťastná, že mám kolem sebe tak úžasné lidi, i když mnohé z vás ani neznám. Fotku pošlu příště, opravdu.

Hezké dny vám přeje Vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

jsem moc ráda, že Vám můžu napsat, že se vůbec tentokrát ozývám. Nemuselo to být. Ráda bych se s Vámi podělila o dva zážitky, jeden děsivý, ale ten druhý je úžasný, i když taky na začátku vypadal nedobře. Stalo se to všechno v červenci a stručně řečeno, žiju! a ještě mám novou koupelnu:-) Dostala jsem tzv. hendikepovaný program. Tedy zasloužila se o to moje milovaná dcera, která víc jak rok usilovně pracovala na příspěvku na mojí koupelnu. Trvalo to opravdu dlouho, ale nakonec se to podařilo. Dvouměsíční útrapy v malém bytě, který jsem vůbec neznala a trpěla jsem, protože jsem nevěděla, kde jsem. Dcera mi ukazovala fotky ze stavby koupelny, ale já ji nevěřila, říkala jsem jí To jsou pohádky! a byla jsem nešťastná! Teď vím, že všechno byla pravda. Mám jednodušší život a se mnou všechny asistentky a pečovatelky. Všude mám madla, když potřebuji, tak mě můžou vysprchovat. Dříve to vůbec nešlo. Nasoukat mě do vany byl stres pro mě i všechny ostatní. Užívám si teď nové koupelny a jsem za to moc vděčná. Taky jsem vděčná paní Martině Trefilové, snad se na mě nebude zlobit, že jí tu jmenuji, ale ona mi zachrnila život; to je ten děsivý zážitek. Nevím, jestli víte, že když se Vám zhorší Parkinson, tak kromě jiných věcí i špatně polykáte. A já polkla jídlo a to se dostalo do dýchací trubice. Dusila jsem se, což znám, nebylo to poprvé. Dcera mě vždycky bušila na záda a ty ostaní taky a vždycky mě z problému vyvvedly. Jenomže tentokrát to nešlo. Ale paní Martia prý použila Heimlichův chvat, snad to píšu dobře a zachránila mi život! Pak mě odvezli do nemocnice, přijala mě až ta třetí a tam pokračovali s vyšetřeními. Z nejhoršího jsem byla venku, ale mluvit jsem nemohla, a byla jsem otřesena. Dcera se to dozvěděla později, protože byla v práci. Ráno mi říkala, dnes je tu Martina, nemám o Tebe strach, ta je schopná Ti pomoci, ať se děje cokoliv. Měla pravdu!

Martinko, děkuji Vám. Jsem šťastná, že si můžu užívat života, čtu si a pořád hladím všechny, kteří mě mají rádi. Což jsem běžně nikdy nedělala.

Moc Vás všechny zdravím a těším se, že se s Vámi setkám. Dcera říká, že bychom měly osobně poděkovat všem, kteří na mou péči přispívají. Jsem Vám nesmírně vděčná a moje dcera také.

Tak někdy nashledanou. Srdečně Vás zdraví

Vaše Maruška

Dobrý den, milí přátelé,

pamatuji si, jak jsem Vám minulý měsíc napsala, že se těším na červen. To má moje dcera svátek, na který ode mne vždycky dostávala třešně a jahody. Tak jsem jí řekla, aby si k svátku koupila třešně. Jaké bylo moje překvapení, když dcera přišla s hrstkou třešní, krásných chrupek a já se jí ptala, jestli ostatní už snědla? Řekla mi, že ne, že jsou to třešně, které nám koupila. Děláš si ze mě legraci, viď? Nu, nedělala si legraci. Dozvěděla jsem se, že ta hrstička stále přes 40 korun, kilo je v Tescu za 190. Málem jsem omdlela. Je tohle vůbec možné..? To za mých mladých let…jé, promiňte, vím, že tohle nikdo nemá rád, ale manželova sestra Milka měla sad třešní a každý rok jsme k ní jezdívali, tedy nejen v červnu, ale vždycky, když jsme ji chtěli s manželem vidět. Bydlela o pár vesnic dál od nás, tak to nikdy nebyl problém. Stýkali jsem se hodně. Chybí mi.  Chybí mi manžel i jeho sestra, častokrát je volám v noci a vzbudím tím vždycky svoji dceru. Taky volám svoji sestru Jolanku, ta už také odešla. Ale abych nezněla tak smutně, pořád ještě mám sestru Milku v Polsku, v naší rodné vesnici. Žije a často s ní mluvím! Mám ji moc ráda, jen škoda, že nedávno přišla o zrak, už nevidí. Na rozdíl od ní, se já můžu těšit pohledem na růže. Máme jich pár v květníkách a mě stačí před nimi jen tak sedět a dívat se na ně! Taková krása, taková radost. Docela obyčejné věci, že ano? Barevné růže, chuť třešní, ale hlavně -, a to obyčejné opravdu není, jsou lidé kolem mě. To je dar.  Dcera, přátelé, asistentky, které mi pomáhají. Jejich pomoc potřebuji čím dál, tím víc.

Ráda bych se s vámi podělila o radost z jedné své přítelkyně, která je přítelkyní i mojí dcery. Pravidleně se scházíme.  Mirce je víc než 86 let, a je čiperka, přestože je hodně nemocná! Do hlavy si žádnou chorobu nepustí, a i když vidíme, jak je svými neduhy zničená, nevynechá jedinou sobotu u nás.  Představte si, každičkou sobotu k nám přijde s karlovarskými koláčky, které (i s dvěma pstruhy) nakoupí na trhu na Náplavce.  Dcera nám už připravuje čaj, a pak baštíme koláčky s malinami a tvarohem, s mákem a někdy i s borůvkami, přitom klábosíme a nasmějeme se tolik, že všechny omládneme. Čas kolem nás proletí a najednou je osm hodin a to už volá její dcera, kde je tak dlouho,  už by měla být doma v bezpečí. S Mirkou a s mojí dcerou zapomenu, že mě často kolena bolí tak, že mi padají slzy z očí, zapomenu, že už tolik svých nejbližších je na pravdě boží a vždycky pánu Bohu děkuji a taky ho prosím, aby nás neopustil, modlím se a děkuji mu za všechny dobré lidi kolem, i za vás za všechny, kterým není lhostejný osud nás starých lidí. Jste naší radostí i  nadějí. Děkuji vám. Mám vás moc ráda a srdečně vás všechny zdravím,

Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

žiji, žijeme. Ten čas, kdy se všechno zastavilo, byl hrozný. Ani psát nemohu, jak to bylo těžké. Musely jsme odvolat asistentky Heweru, protože jsme zůstaly bez prostředků. Dcera musela zavřít provozovnu a hrnulo se to na nás ze všech stran. Naštěstí nadační fond Pečovatel mě, nám, opět pomohl. Paní ředitelka, nám svou laskavostí pomohla neztratit naději na lepší časy, a díky vám, dárcům, je všechno o hodně veselejší. Nezůstala jsem sama s dcerou, na níž byla celá tíže péče o mě, ale postupně se vrátily moje asistentky, které mám ráda, a které mě rády viděly. Dokoce jsem dostala krásné květiny ze zahrady jedné z nich. Zase jsem si připomněla, že ty nejobyčenější věci, situace a chvíle mají největší cenu. Děkuji vám!

Srdečně vás všechny zdravím a těším se, až se potkáme na společné akci Nadačního fondu Pečovatel,

Vaše Maruška

Více

Vzkazy