Chci darovat

Maria G., 87 let

Parkinsonova choroba, osteoporóza Potřebuje 40 hod./měs. ~ 5 200 Kč

„Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila.“

Prosinec Chybí 20 hodin
Leden Chybí 40 hodin
Únor Chybí 40 hodin
Chybí 100 hodin ~ 13 000 Kč
Celkem již bylo darováno: 28 210 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh paní Marie

Jmenuji se Maria a říkají mi Maruška. Celý život jsem dřela v zemědělství, zůstala mi láska ke květinám, ale ani ty kytky už nevypleju sama. Trápí mě toho tolik, že z toho mám těžké deprese, které zvládám nejen díky lékům, ale taky za to musím poděkovat své dceři, která mě drží nad vodou.

Vzala si mě k sobě domů, aby se o mne mohla starat. První roky se o mě starala sama, ale když jsem si zlomila kosti a skončila na invalidním vozíku, požádala o pomoc profesionální pečovatelskou službu. Dneska mám stálé pečovatelky, ale když odejdou, je všechno jen na mé dceři.

Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila. Kromě mnoha nemocí mě trápí i to, že moje dcera péči o mě fyzicky nezvládá, protože je vše jen a jen na ní. Zajišťování léků, návštěvy u lékařů, péči o domácnost, a přitom všem má ještě dvě zaměstnání, aby mohla financovat naši domácnost a péči o mě.

Dcera mě nechce dát do žádného ústavu, přeje si, abych zůstala doma. A já jsem za to šťastná.

Proto se na Vás obracím s prosbou o podporu na mou péči, abych ve chvíli, kdy se sama v sobě ztratím, mohla zase fungovat a radovat se z obyčejných maličkostí. Nemůžu se sama najíst, umýt se, ani dojet na toaletu, protože se pořád třesu. Vážím si života, vážím si, že o mě pečuje tolik obětavých pečovatelek, miluju svoji dceru a potřebuji pomoc při zvládání běžných životních věcí. Děkuji Vám.

Zdravím všechny, Vaše Maruška.

Jak se má Maria:

Dobrý den, přátelé,

je konec října a snažím se pomáhat při vaření, škrábu brambory a loupu zeleninu. Pomáhám, jak se dá. Dcera mě poslala do chráněné dílny, abych se dostala mezi lidi a neseděla jsem pořád doma, prý přijdu na jiné myšlenky. Měla pravdu. V dílně jsme měli kreslit, ale to já neumím. Byla jsem jako opařená, vůbec jsem nevěděla, co malovat, nikdy jsem nekreslila, ani nemalovala. V zemedělství byla jiná práce a doma na hospodářství taky. Já kreslit vůbec neumím, navic se mi třesou ruce tak, že to zkrátka nejde. Ale byla tam se mnou ještě jedna paní, té to šlo. Seznámily jsme se spolu, ale nepamatuju se, jak se jmenovala. A jak bych mohla, když si nezapamatuju ani jména všech asistentek a pečovatelek, které se o mě starají. Mám tři Janičky a těm ostatním říkám Sestřičko. Mám je ráda, pomáhají mi. Dcera mi taky pomáhá, ale byla celý měsíc  nemocná, a jak se říká, běhala jen po doktorech nebo ležela. Bála jsem se o ní, modlím se pořád za její zdraví, taky za své a za zdraví všech, které mám ráda. Někdy mě  rozpláčou všechny ty problémy, které mě trápí, a dcera mě prosí, ať se nerouhám. Asi má pravdu, dobře, sice nechodím, třesu se jako osika, ale žiju, jsem doma a mám samé dobré lidi kolem sebe. A moc ráda čtu! Někdy celý den. Ráda se s Vámi příště podělím o jednu jedinou knihu, kterou čtu pořád dokola, bibli.

Moc Vás všechny zdravím,

Maruška

Tento měsíc byla moje dcera po pěti letech mimo domov. Na týden odjela do lázní. Přála jsem jí to, ale bylo to pro mě hrozné. Dcera byla pryč, moje kamarádka byla celý měsíc u své dcery na Šumavě,  moje nejoblíbenější pečovatelka Janička byla taky mimo Prahu a rehabilitační sestřička odjela taky. Jako kdyby se všechny smluvily, že najednou odjedou. Já vím, že to tak není, ale ten týden byl pro mne náročný. Naštěstí mi dcera volala z lázní každý den. Když se vrátila, radostí bych skákala, ale já vlastně skákat ani chodit nemůžu. Ale mohla jsem jí objímat a těšit se z její přítomnosti. Chvilku jsem s ní naoko nemluvila, ale radost z toho, že je zase doma, zvítězila. Dcera vypadala odpočatě a byla šťastná, že mě vidí a já byla a jsem šťastná, že jí mám zase doma. Později jsem jí nahnala strach, protože jsem měla nějaký záchvat, na který si vůbec nepamatuji. Ten „můj parkinson“ řádil, ale co se stalo, mám jen z vyprávění. Vůbec si na to nepamatuji. Začala jsem se strašně třást, stupňovalo se to tak, že mi nohy samy od sebe skákaly, celá jsem se klepala a později, když dcera volala do nemocnice a naší paní doktorce, dostala jsem lék, který zabral. Po něm jsem spala dlouho jako dudek. Teď už je mi zase lépe. Co mě teď jen trápí, je to strašné vedro. Modlím se, aby přišla bouřka.

Přeji Vám, abyste se cítili dobře a měli kolem sebe lidi, které máte rádi.

Moc Vás všechny pozdravuji,

Vaše Maruška

Jste mí přátelé, když Vás zajímá, jak se mi vede, a dokonce mě podporujete. Děkuji Vám.

V červenci už růže ovadly a vidím jen pár stromů, některé větve jsou suché a stále neprší. Pamatuji se, když jsem byla mladší, pršelo pořád. Nejhorší to bylo na Medarda, to pršelo až 40 dnů. Vlastně to bylo dobře, protože se všechno zelenalo. Měli jsme velkou zahradu, kolem domu byly růže, u branky z nich byl hustý oblouk. Byla to nádhera. Zahrada mi schází, déšť schází nám všem a mě ještě schází kamarádka Věrka. Odešla minulý rok v říjnu a nikdy se už nevrátí… Bylo jí 96 a byla čiperka, učila mojí dceru péct, pořád ji sekýrovala, ale měla ji ráda. Já jí mám taky moc ráda. Nikdy jsem na ní neměla čas, až teď, když si ke mě vleze do postele povídáme si, přitulí se ke mě jako malá a tiše mi zpívá, já zpívat neumím. Mám jen takové malé, ale moc milé zážitky. Přeji Vám, aby Vás taky někdo obejmul, a abyste si to užili.

Nashledanou

Vaše Maruška

Dobrý den,

ráda bych se Vás zeptala: Jak snášíte ta hrozná vedra? Já moc špatně. Celý minulý měsíc jsem skoro prospala. Asistentky i moje dcera mě pořád otíraly žínkou namočenou ve studené vodě. Brr, ty teplotní šoky nesnáším! Chvilku mi to sice pomohlo, ale opravdu jen na chvilku. Zapnuly mě větrák a to mi byla po chvíli zima. Někdy to se mnou mají těžké. Když mě bylo líp, tak jsem si četla. To je můj velký koníček. Čtu bibli, pořád v ní objevuju něco nového. Hodiny a hodiny si čtu a z toho je někdy moje dcera nervózní. Říká, že nic se nemá přehánět.  Taky ráda poslouchám lidové písničky. Já zpívat neumím, dcera to se mnou zkouší, ale jen tak pohybuju rtama, aby viděla, že se snažím.  Červen byl opravdu náročný. Chtěla jsem vám poslat svojí novou fotku, ale až se trochu vzpamatuji, tak se nechám vyfotit. Teď byste se asi mojí momentky lekli. Mám radost, zdá se, že červenec bude lepší, než horký červen.

Všechny Vás srdečně pozdravuji a mockrát děkuji za vaši podporu!

Nashledanou, dříve než za měsíc,

Vaše Maruška

Více

Vzkazy