Chci darovat

Maria G., 88 let

Parkinsonova choroba, osteoporóza Potřebuje 40 hod./měs. ~ 5 200 Kč

„Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila.“

Únor Pokryto
Březen Pokryto
Duben Chybí 29,2 hodin
Chybí 29,2 hodin ~ 3 790 Kč
Celkem již bylo darováno: 40 410 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh paní Marie

Jmenuji se Maria a říkají mi Maruška. Celý život jsem dřela v zemědělství, zůstala mi láska ke květinám, ale ani ty kytky už nevypleju sama. Trápí mě toho tolik, že z toho mám těžké deprese, které zvládám nejen díky lékům, ale taky za to musím poděkovat své dceři, která mě drží nad vodou.

Vzala si mě k sobě domů, aby se o mne mohla starat. První roky se o mě starala sama, ale když jsem si zlomila kosti a skončila na invalidním vozíku, požádala o pomoc profesionální pečovatelskou službu. Dneska mám stálé pečovatelky, ale když odejdou, je všechno jen na mé dceři.

Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila. Kromě mnoha nemocí mě trápí i to, že moje dcera péči o mě fyzicky nezvládá, protože je vše jen a jen na ní. Zajišťování léků, návštěvy u lékařů, péči o domácnost, a přitom všem má ještě dvě zaměstnání, aby mohla financovat naši domácnost a péči o mě.

Dcera mě nechce dát do žádného ústavu, přeje si, abych zůstala doma. A já jsem za to šťastná.

Proto se na Vás obracím s prosbou o podporu na mou péči, abych ve chvíli, kdy se sama v sobě ztratím, mohla zase fungovat a radovat se z obyčejných maličkostí. Nemůžu se sama najíst, umýt se, ani dojet na toaletu, protože se pořád třesu. Vážím si života, vážím si, že o mě pečuje tolik obětavých pečovatelek, miluju svoji dceru a potřebuji pomoc při zvládání běžných životních věcí. Děkuji Vám.

Zdravím všechny, Vaše Maruška.

Jak se má Maria:

Dobrý den, přátelé,

jak jste se měli o Vánocích? My jsme je prožily s dcerou pěkně, ale všechno mohlo být docela jinak. Den před Vánoci jsem dostala lehkou mozkovou mrtvičku. Když jsem se probrala, první co mi dcera řekla bylo: „No ty jsi nám dala!“ „Co?“ zeptala jsem se. Dcera mě pohladila a dala mi pusu. V nemocnici to trvalo dlouho, poslali mě na CT, pak na další vyšetření, ale nakonec mě poslali domů a nemuseli jsme čekat ani dlouho na sanitku. Obyčejně to trvá hodiny a hodiny, ale tentokrát to byla chvilka. Doma už jsem neměla úzkost, jako v nemocnici. Dcera mě držela za ruku a říká mi: „Poslyš, nemáme nic nakoupeno, nemám napečeno, uklizeno, ale žijem mami, a to je důležité! Děkuji nahoru Pánu Bohu za to, že nad námi držel ochrannou ruku a všechno dobře dopadlo!“

Vánoce jsme měly klidné a já i dcera jsme usnuly, ani pohádku jsme neviděly, jak jsme byly unavené. Chvála Bohu, že to všechno dobře dopadlo. Ono toho bylo tu neděli špatně daleko více, ale už je to za námi, tak to ani nebudu připomínat.

Dnes je Silvestr a já bych Vám všem ráda popřála do nového roku 2020 hlavně zdraví a štěstí. Pevné zdraví a štěstí.

Ze srdce Vaše Maruška

Dobrý den, přátelé,

oslavila jsem 88. narozeniny a představte si, že jsem se setkala s částí rodiny, kterou jsem neviděla dvacet let! Probírala jsem se fotkami, které jsem si vůbec  nepamatovala. Pořád jsem kroutila hlavou, nemohla jsem tomu uvěřit. Pošlu Vám fotku, na které jsem s pečovatelkami a asistentkami, které se o mě  opravdu s láskou starají. Měla jsem takovou radost, že jsem i zpívala, a to vůbec neumím! Moje narozeniny byly 17. listopadu a všichni mi říkali, že jsem se hezky narodila, že to se mnou slaví celá republika… Narozeniny byly světlým okamžikem celého listopadu. Jinak to totiž bylo chvílemi náročné, nevím proč, ale hůř se mi dýchá. Moje dcera říká, že klamu tělem, že vypadám skvěle a nikdo by nevěřil, že mi něco je.

Raduji se z každého dne, i když jsem zamračená a nevrlá, když mě něco bolí, ale moje radost je uvnitř. Těším se na vánoce. A co Vy?

Milí přátelé, děkuji Vám za podporu. Moc si toho vážím.

Ráda bych Vám poděkovala osobně, kdyby to šlo.

Co Vy na to?

Srdečně Vás zdravím,

Maruška

 

 

Dobrý den, přátelé,

je konec října a snažím se pomáhat při vaření, škrábu brambory a loupu zeleninu. Pomáhám, jak se dá. Dcera mě poslala do chráněné dílny, abych se dostala mezi lidi a neseděla jsem pořád doma, prý přijdu na jiné myšlenky. Měla pravdu. V dílně jsme měli kreslit, ale to já neumím. Byla jsem jako opařená, vůbec jsem nevěděla, co malovat, nikdy jsem nekreslila, ani nemalovala. V zemedělství byla jiná práce a doma na hospodářství taky. Já kreslit vůbec neumím, navic se mi třesou ruce tak, že to zkrátka nejde. Ale byla tam se mnou ještě jedna paní, té to šlo. Seznámily jsme se spolu, ale nepamatuju se, jak se jmenovala. A jak bych mohla, když si nezapamatuju ani jména všech asistentek a pečovatelek, které se o mě starají. Mám tři Janičky a těm ostatním říkám Sestřičko. Mám je ráda, pomáhají mi. Dcera mi taky pomáhá, ale byla celý měsíc  nemocná, a jak se říká, běhala jen po doktorech nebo ležela. Bála jsem se o ní, modlím se pořád za její zdraví, taky za své a za zdraví všech, které mám ráda. Někdy mě  rozpláčou všechny ty problémy, které mě trápí, a dcera mě prosí, ať se nerouhám. Asi má pravdu, dobře, sice nechodím, třesu se jako osika, ale žiju, jsem doma a mám samé dobré lidi kolem sebe. A moc ráda čtu! Někdy celý den. Ráda se s Vámi příště podělím o jednu jedinou knihu, kterou čtu pořád dokola, bibli.

Moc Vás všechny zdravím,

Maruška

Tento měsíc byla moje dcera po pěti letech mimo domov. Na týden odjela do lázní. Přála jsem jí to, ale bylo to pro mě hrozné. Dcera byla pryč, moje kamarádka byla celý měsíc u své dcery na Šumavě,  moje nejoblíbenější pečovatelka Janička byla taky mimo Prahu a rehabilitační sestřička odjela taky. Jako kdyby se všechny smluvily, že najednou odjedou. Já vím, že to tak není, ale ten týden byl pro mne náročný. Naštěstí mi dcera volala z lázní každý den. Když se vrátila, radostí bych skákala, ale já vlastně skákat ani chodit nemůžu. Ale mohla jsem jí objímat a těšit se z její přítomnosti. Chvilku jsem s ní naoko nemluvila, ale radost z toho, že je zase doma, zvítězila. Dcera vypadala odpočatě a byla šťastná, že mě vidí a já byla a jsem šťastná, že jí mám zase doma. Později jsem jí nahnala strach, protože jsem měla nějaký záchvat, na který si vůbec nepamatuji. Ten „můj parkinson“ řádil, ale co se stalo, mám jen z vyprávění. Vůbec si na to nepamatuji. Začala jsem se strašně třást, stupňovalo se to tak, že mi nohy samy od sebe skákaly, celá jsem se klepala a později, když dcera volala do nemocnice a naší paní doktorce, dostala jsem lék, který zabral. Po něm jsem spala dlouho jako dudek. Teď už je mi zase lépe. Co mě teď jen trápí, je to strašné vedro. Modlím se, aby přišla bouřka.

Přeji Vám, abyste se cítili dobře a měli kolem sebe lidi, které máte rádi.

Moc Vás všechny pozdravuji,

Vaše Maruška

Jste mí přátelé, když Vás zajímá, jak se mi vede, a dokonce mě podporujete. Děkuji Vám.

V červenci už růže ovadly a vidím jen pár stromů, některé větve jsou suché a stále neprší. Pamatuji se, když jsem byla mladší, pršelo pořád. Nejhorší to bylo na Medarda, to pršelo až 40 dnů. Vlastně to bylo dobře, protože se všechno zelenalo. Měli jsme velkou zahradu, kolem domu byly růže, u branky z nich byl hustý oblouk. Byla to nádhera. Zahrada mi schází, déšť schází nám všem a mě ještě schází kamarádka Věrka. Odešla minulý rok v říjnu a nikdy se už nevrátí… Bylo jí 96 a byla čiperka, učila mojí dceru péct, pořád ji sekýrovala, ale měla ji ráda. Já jí mám taky moc ráda. Nikdy jsem na ní neměla čas, až teď, když si ke mě vleze do postele povídáme si, přitulí se ke mě jako malá a tiše mi zpívá, já zpívat neumím. Mám jen takové malé, ale moc milé zážitky. Přeji Vám, aby Vás taky někdo obejmul, a abyste si to užili.

Nashledanou

Vaše Maruška

Více

Vzkazy