Darovat na Křídla pomoci

Maria G., 89 let

Parkinsonova choroba, osteoporóza Potřebuje 60 hod./měs. ~ 7 800 Kč

„Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila.“

Únor Pokryto
Březen Chybí 36,5 hodin
Duben Chybí 60 hodin
Chybí 96,5 hodin ~ 12 550 Kč
Celkem již bylo darováno: 103 280 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh paní Marie

Jmenuji se Maria a říkají mi Maruška. Celý život jsem dřela v zemědělství, zůstala mi láska ke květinám, ale ani ty kytky už nevypleju sama. Trápí mě toho tolik, že z toho mám těžké deprese, které zvládám nejen díky lékům, ale taky za to musím poděkovat své dceři, která mě drží nad vodou.

Vzala si mě k sobě domů, aby se o mne mohla starat. První roky se o mě starala sama, ale když jsem si zlomila kosti a skončila na invalidním vozíku, požádala o pomoc profesionální pečovatelskou službu. Dneska mám stálé pečovatelky, ale když odejdou, je všechno jen na mé dceři.

Nejhorší je to v noci, kdy mě musí několikrát obracet, abych se neudusila. Kromě mnoha nemocí mě trápí i to, že moje dcera péči o mě fyzicky nezvládá, protože je vše jen a jen na ní. Zajišťování léků, návštěvy u lékařů, péči o domácnost, a přitom všem má ještě dvě zaměstnání, aby mohla financovat naši domácnost a péči o mě.

Dcera mě nechce dát do žádného ústavu, přeje si, abych zůstala doma. A já jsem za to šťastná.

Proto se na Vás obracím s prosbou o podporu na mou péči, abych ve chvíli, kdy se sama v sobě ztratím, mohla zase fungovat a radovat se z obyčejných maličkostí. Nemůžu se sama najíst, umýt se, ani dojet na toaletu, protože se pořád třesu. Vážím si života, vážím si, že o mě pečuje tolik obětavých pečovatelek, miluju svoji dceru a potřebuji pomoc při zvládání běžných životních věcí. Děkuji Vám.

Zdravím všechny, Vaše Maruška.

Jak se má Maria:

Milí přátelé,

za několik hodin bude Nový rok a já bych se s vámi ráda podělila ještě o to, jak jsem přožívala vánoce. To, že je to se zdravím stále jako na houpačc, už jsem si zvykla, co já, spíše moje dcera a pečovatelky s asistentkami, ty to mají těžké. Ale všechny se mi opravdu s láskou věnují. Hrají se mnou člověče nezlob se, když mám sílu na sezení, nebo mi čtou bibli, když ležím. Taky se se mnou dívají na televizi. Nedávno dávali Nebožtíci přejí lásce, a to se mi moc líbilo. Asistentka byla překvapená, že mě ten film zajímá. Zajímá mě tolik věcí, ale čím dál méně jich můžu dělat. Krásně jsem vyšívala. Mám jednu fotku, je pořád na mém nočním stolku. To byly dceři dva roky. Nechtěla se vůbec fotit. Na sobě měla skládanou sukýnku a bílé punčošky a já měla tmavomodrou kolovou sukni, na spodní části kolem dokola byly velikánské vyšité barevné růže. To všechno jsem jsem dělala sama. Moje maminka šila a já se vždycky koukala jak to dělá,  později jsem si ušila celý šatník. Však mě o něj moje dcera brzy připravila, když jí bylo 14 let. Většinu mých šatů ustřihla, ať byly vlněné, nebo z hedvábí. Nosily se tenkrát minisukně a já díky tomu přišla o celý svůj šatník. Proto dostala dcera nařezáno. Rány se jí brzy zahojily, ale moje šaty byly fuč. Naštěstí neměla slabost pro moje háčkované ubrusy, ty ji vůbec nezajímaly; přišla jsem jen o dvě skříně šatů. Dlouho jsem jí to nemohla odpustit. Možná si na to dcera vzpomněla, když se ptala, jestli nechci od Ježíška něco na sebe. Koupila mi úplně nový svetřík,ve veliké slevě, ale mě se nelíbila barva. Řekla jsem jí,  že kanimůru ze sebe dělat nebudu! Asi někdo vrátil mojí velikost, protože druhý den jsem si oblékla jiný svetřík, který už jsem ze sebe nesundala. Jeden malý dárek a jakou mi udělal radost. Dcera řekla, že letos chce klidné vánoce, že nejde o dárky, ale o to, abychom byly spolu a užily si to. Minulé vánoce jsem byla v nemocnici, tedy dva dny před vánoci a ty letošní proběhly díky Bohu bez problémů. To byl největší dárek. Celé tři dny jsme odpočívaly, jestli vůbec se mnou může dcera odpočívat, když mě má od rána do večera na starosti. Dívaly jsme se na pohádky, povídaly si, a taky jsme zpívaly,  já jsem víc krákorala, než zpívala, ale dcera to zachráňovala. Krásné vánoce v klidu a míru, byly opravdu požehnané.

Přeji vám, přátelé, abyste měli zdravý nový rok 2021! A mockrát děkuji za vaše milosrdenství.

Ze srdce vaše Maruška

 

 

Dobrý den, přátelé,.

letošní listopad byl podivný a víceméně samotářský. Moje dcera pracovala ve dne v noci na festivalu básníků a já už se nepamatuji čeho všeho ještě, a byla jsem pořád sama s pečovatelkami. Ale na co moje dcera nezapomněla, jsou moje narozeniny. Mám je 17. listopadu a  vždycky si říkám, že jsem se hezky narodila:)). Teď nebylo slávy jako minulý rok, oslava mých 89.narozenin byla klidnější, ale krásná. Přišla moje kamarádka Midlinka a tři moje pečovatelky Janičky a moje dcera. Dostala jsem tolik nádherných květin, většinou samé růže, pak amarilys, orchideje a tolik sladkých dobrot, že si můžu zařídit cukrárnu a nebo můžu rozdávat, to je lepší. Ráda bych vás pozvala kdybych mohla, ale ještě pořád to nejde scházet se. Moje Janičky, které o mně už šest let pečují, byly pořád v rouškách a když jsme si připíjely, tak poté, co si se mnou přiťukly, běžely na druhou stranu bytu, aby se mohly napít…Ach jo, kovid jeden pitomej. Dostala jsem od dcery dort ze samého ovoce a šlehačky a jak se hezky česky říká, daly jsme si do nosu. Holky pak utíkaly domů kvůli zákazu vycházení a moje kamarádka, která patří do naší rodiny ještě chvíli zůstala. Pošlu Vám svou fotografii z narozenin. Dcera mi ukázala fotku z května tohoto roku, kdy byla ještě karanténa a kdy jsme to vůbec nezvládaly psychicky a srovnání s mojí fotkou z listopadové oslavy mi vyrazilo dech. Já od května omládla! Vypadám na té fotce opravdu hezky, že nemůžu uvěřit, že jsem to já. Jedna z Janiček mi dokonce namalovala nehty a to jsem nikdy předtím za celý život neměla. Svoje 89. narozeniny jsem si pěkně užila! I s dcerou, když všechny odešly. Daly jsme si čaj a povídaly si. Řekla mi, že mě ukáže, co celý měsíc připravovala. Tak jestli milujete básně a spisovatele a argentinské tango, tak to je na jejich kanálu You Tube Duše v peří -festival 4. Mám radost ze své dcery, mám radost, že se aspoň mé narozeniny povedly, protože na konci listopadu mi volali záchranku. Jsem už teď zase dobrá a cítím se taky dobře. Lidi, je možné se s Vámi, kteří mi posíláte finanční podporu, setkat? Moc ráda bych Vám osobně poděkovala.

Tak teď aspoň takto: Děkuji a mějte se dobře, buďte zdrávi a těšte se ze života. Hrozně letí… Já to vím.

Srdečně Vás zdraví

Vaše Maruška

 

Dobrý den, milí přátelé,

jak se cítíte? Taky na vás doléhají všechny ty negativní zprávy o korona viru? Dcera události už nepouští. Seděla jsem večer u televize, byly jsme doma jen my dvě a já jsem měla roušku. „Mami,  jsme tu jen my dvě, sundej si tu roušku! Testy mám negativní, tak nebuď vystrašená, miláčku.“ Byla jsem ze všeho celou tu dobu vyděšená. Ani asistentky nepoznávám, jsou celé zakryté, jen oči jim vidím. Tvrdí, že mají povinnost nosit roušku celou službu, co jsou u nás. Když mě myjí, tak mě jí nasadí taky, protože prý jsou blízko mě. Ach jo. Je to divný čas. Připomnělo mě to období s tuberkulózou, pamatuju si to jako by to bylo včera. Nakazila jsem se od hospoddářských zvířat. Tuberkulóza byla tenkrát hodně nebezpečná. Taky z ní byli všichni vyděšení. Chodili jsme pořád na testy a rentgeny. Dcera naštěstí nic nechytila, ani manžel, jen já jsem musela na operaci. Když už mohli za mnu přijít do nemocnice, dcera plakala. Utěšovala jsem ji; sedla si totiž na natřenou lavičku a přijela za mnou s bílými pruhy na zadku. Byla jsem tenkrát moc ráda, zdálo se, že měla jiné starosti a neviděla můj rozřezaný krk. Až po letech přiznala, že bulela kvůli mě, protože se lekla, že jsem jí nevynadala kvůli kalhotám a věděla, že je zle, a taky jak vypadám.  I teď vypadám všelijak, ze změny počasí i z toho, co nás všechny postihlo… Ale abych nebyla škarohlíd, pochlubím se jedním krásným dárkem, který jsem dostala od asistentky Katky. Darovala mi bibli, která má průhledné, téměř hedvábné stránky, má větší písmena a je lehoučká jako peří. Pořád si v ní čtu, a když přijde Katka, předčítám i jí. Dcera je vždycky tak unavená z práce, že za chvíli při mém čtení usne. Modlím se za lepší časy. Modlím se za nás všechny, abychom byli zdraví a všechno to špatné pominulo. Modlím se, abychom to ustáli a bylo líp. Vím, že u nás doma je líp i díky Vaší pomoci. Bez Vašich příspěvků bychom to neustály. Děkuji, děkujeme Vám.

Srdečně Vás zdravím,

Maruška

 

Dobrý den, milí přátelé,

zase je měsíc pryč; bože to to letí!  Za další měsíc a půl jsem o rok starší… Ne, o tom Vám dnes psát ani nechci, jen jsem si tak povzdechla. Spíše tu napíšu, jak můžou být z obyčejného nachlazení někteří hysteričtí. Ano, všichni jsme poděšeni z té nastalé situace s čínskou chřipkou, které říkají covid-19, snad aby si to nikdo nespojoval s místem, odkud to přišlo, ale je potřeba si zachovat zdravý rozum.

Pamatujete si na výkyvy počasí někdy v polovině měsíce? Přes den to jak tak šlo a v noci se prudce ochladilo. Měly jsme otevřená okna a nastydly jsme. Já dostala jenom rýmu, ale dcerka, která připravovala žádosti o dotace pro jejich neziskovou organizaci a byla celé dny i noci u počítače se tak vyčerpala, že do rána chytla bacil. Bolelo jí v krku a pak jí to skočilo na průdušky. Zůstávala ve svém pokoji a o mě se staraly jen pečovatelky a asistentky. Dcera se pořád měřila, jestli nemá teplotu a mě pořád měřily taky. Úzkostlivě dodržovala odstup, nosila roušku a bylo to pro mne smutné, protože jsem ji neviděla, ani mě nelíbala a neobjímala tak jako vždycky. Ta nepříjemná situace se stala dopoledne. Dcera šla v roušce do koupelny a zrovna k nám přicházela moje rehabilitační sestřička. Když dceru viděla, řekla, že nepůjde dál, protože slyšela, že má teplotu a kašel.  „Noo, tak to víte víc, než já, sestřičko. Byla jsem na kontrole v nemocnici kvůli jinému problému a musela jsem podepsat papír, že nemáma ani kašel, ani teplotu, včetně dalších otázek. Prostě jsem se nastydla.“ Sestra odmítla jít dál, že chodí po seniorech cvičit, a že si nemůže dovolit se nakazit. „To chápu, sestřičko, tak sem nechoďte.“ A pak, aby to snad moje dcera nepřeslechla, hodně na hlas vyštěkla: „Měla byste jít na kovid!“ Moje dcerka se jen zeptala, jestli ta rada patří jí, nebo celému domu a zabouchla dveře. Za půl hodiny volala hlavní sestra a ptala se, co se u nás stalo. Setřička jí prý popsala celou tu situaci a ráda by to ještě slyšela od mé dcery. Ta jí celou situaci, jak se odehrála, taky popsala. Hlavní setra se omluvila za neprofesionální chování rehabilitační, jako setra se musí postarat o pacienta, je to její povinnost. A  prý musí jako sestra počítat s tím, že jde do infekčního prostředí.  Taky přislíbila, že k mamince bude chodit jiná rehabiltačí sestřička a podobný případ se už nebude opakovat…

Jsem zdravá a moje dcerka už chodí zase do práce. A dnes jde pro jistotu na test. Dřív to ani nešlo, spadl systém a navíc po celý týden bylo plně obsazeno.

Přeji Vám všem hodně zdraví!

Srdečně Vás pozdravuji a děkuji za podporu. Bez Vaší pomoci bychom to ani já, ani dcera nezvládly! Moc si toho vážíme. Děkujeme.

Vaše Maruška

 

Dobrý den, milí přátelé,

náš srpen byl ve znamení hrozného horka a boje s ním. Měly jsme pořád stažené rolety a tam, kde to šlo, otevřená okna, aby byl průvan. Moc nebyl, ale dcera našla na půdičce dva staré větráky a mohly jsme fungovat! Spala jsem jen pod prostěradlem a otevřenými okny moc chladu nepřicházelo… Ale přežily jsme to. Možná i díky Panně Marii, která nás ochraňuje; slyšela jsem, že od chvíle, kdy zase na Staroměstském námětí stojí mariánský sloup, jsme pod její ochranou.

Ty horké dny jsem cítila se všemi, kdo v naší kuchyni v tom vedru vařil. Klobouk dolů, ta děvčata to zvládla. Taky jsem jim napsala pochvalu, že jsem s touhle sestavou spokojená, jen mi chyběla paní Marcela. Už jsem se ptala, kde je, že bych moc ráda, aby se k nám zase vrátila. Víte, je to někdy pěkně těžké zapamatovat si všechna ta jména. Ano, pravda je, že je pletu dohromady i se všemi dřívejšími pečovatelkami. A že jich bylo! Jako Ivanka, Janička, Janičky mám teď dokonce čtyři, ty se hezky pamatují, pak mám Evičku, tu jsem hodně dlouho neviděla. Martinu si pamatuju dobře, to je ta, co mi zachránila života. A pak mám přísnou paní Katku, setřičku, to mám vojnu jak v nemocnici; teď už víme obě, jak si vyjít vstříc, abychom se cítily dobře. Ještě moje nejmilovanější kamarádka Midlinka a ty nové asistentky, co se tu střídají, si jménem ani nepamatuji. Tento měsíc se na mě nazlobila i moje dcerka, nevěděla jsem, že je to ona. Vyjela na mně: Mami, kurňa, nevykej mi, nejsem ani Tvoje maminka ani sestra Jolanka, sem přece Tvoje dcera! Tak jsem jí pohladila a ona mi dala pusu a omluvila se mi. Vždycky v noci, když jí kolem druhé ráno budím a opakuju všechna ta jména, která jsem tady napsala, tak čeká, jestli jí oslovím jejím jménem. Když vylezu z postele, už je u mě jako raketa. Ne, nedělám to naschvál, opravdu chci jít sama na toaletu, ale prý nechodím, tak mě tam vždycky pro jistotu odveze ona. Přece nebudu jako mimino chodit do plínek.

Vidíte, jak to máme všichni těžké. Každý jinak! Ale nejdůležitější je, že se máme, že se známe, že si pomáháme, že na sebe myslíme.

Srdečně vás všechny, kteří čtete tyto moje řádky, zdravím. Jsem opravdu šťastná, že mám kolem sebe tak úžasné lidi, i když mnohé z vás ani neznám. Fotku pošlu příště, opravdu.

Hezké dny vám přeje Vaše Maruška

Více

Vzkazy