Eva S., 91 let
„Přála bych si prožít doma těch několik let, co mi zbývá.“
Příběh Evy
Narodila jsem se jako nemocné dítě, měla jsem velmi silné astma. Prakticky na každém kroku jsem se dusila. Ve třech letech jsem utrpěla zlomeninu pravé ruky, která mi špatně srostla, což porušilo její hybnost. Tyto hendikepy mi celoživotně znemožnily sportovat a komplikovaly mi život natolik, že mi v 18 letech chtěli dát invalidní důchod. To jsem ale odmítla. Nedovedla jsem si představit, že bych celý život prožila jako invalida. Nějak jsem se s tím naučila žít, i lékaři říkali, že mám štěstí na houževnatou povahu, díky které se mi daří těžkosti překonávat.
Podařilo se mi vystudovat obchodní akademii a vysokou školu ekonomickou. Celý život až do mých 70 let jsem pak mohla vykonávat kancelářskou práci.
Na vysoké škole jsem se seznámila s mým budoucím manželem, s kterým mám syna. Když bylo synovi 7 let, manžel nás opustil a zůstali jsme sami. Vše jsem zvládala jen díky pomoci rodičů. Maminka mi zemřela, když mi bylo 37 let.
I přes všechny své zdravotní potíže jsem pracovala pro druhé. Založila jsem Svaz postižených civilizačními chorobami pro Prahu 2 a tuto organizaci vedla 17 let. Také jsem v místě bydliště vedla klub důchodců. Pro společnost a pro lidi jsem žila.
Za posledních 20 let se mi ale výrazně zhoršila funkčnost pohybového aparátu, mám za sebou operaci kolene a kyčelního kloubu. Kvůli artróze trpím velkými bolestmi, účinné léky a injekce si ale musím hradit sama. Jsem schopná udělat jen pár kroků s chodítkem a jinak se pohybuji na elektrickém vozíku, což je komplikované, protože žiji v malé garsonce v paneláku.
Jsem plně odkázána na pomoc asistentů a pečovatelské služby.
Svoji situaci jsem se doteď snažila řešit sama, ale potřebuji stále více pomoci a životní úspory už jsem vyčerpala a nízký důchod a sociální příspěvek mi na pokrytí všech výdajů nestačí.
Díky Nadačnímu fondu Pečovatel mi ale svitl plamínek naděje.
Teď, když proležím skoro celý den v posteli, přemítám o život a říkám si, že byl komplikovaný a těžký, přesto jsem ho nevzdala. Nikdy jsem se neobracela o cizí finanční pomoc, ale teď jsem v tíživé finanční situaci, která mne donutila.
Byla bych vděčná za pomoc, díky které bych mohla v klidu doma prožít těch několik let, co mi zbývá.
Děkuji Vám.
Eva
Jak se má Eva
Začátkem měsíce září mě navštívili zaměstnanci nadačního centra a Cara plazmy. Natáčeli s mnou rozhovor s hercem Miroslavem Hrabě a můj každodenní život jak u mě doma tak i venku. Byl to pro mě zajímavý zážitek, bylo pěkné počasí a setkala jsem se se zajímavými lidmi. Nejvíc mě potěšila zpráva, že z toho budu mít finanční příspěvek na moje pečovatelské hodiny, jejichž výše za měsíc září činí k dnešnímu dni 107,5hod.
Srpen je pro mě moc smutný měsíc, moje pečovatelka je vážně nemocná a nemá ji kdo zastupovat . Vůbec nevím co si mám počít . Jsem úplně bezradná , nejspíš mě čeká domov důchodců a to je pro mě zničující představa. Ráda bych napsala něco veselejsiho, ale v této situaci mě nic nenapadá.
Venku je krásně, mám dobrou náladu protože se mi má pečovatelka vrátila z dovolené a já zase jezdím na dlouhé procházky do přírody a k vodě ,odkud mám spoustu krásných zážitků . Díky Pečovateli všechno dobře funguje a já jsem šťastná a spokojená .
Léto máme v plném proudu a já se právě vrátila z nádherné procházky . Jsem plná dojmu , byly jsme s pečovatelkou v Modřanské roklí u rybníčku , pozorovaly jsme kachny a ve vodě je spousta malých rybek. Procházely jsme se ve stínu stromů a bylo to moc příjemné . Tyto procházky si mohu dovolit jen díky nadačnímu fondu a tak se pro mne všední dny stávají nevšedními .
Opět je jaro, všechno je krásně rozkvetlé a venku to nádherne voní. Mám mnohem větší radost ze života a moc se těším na každou hodinu co mohu strávit venku. Vycházky absolvují na svém elektrickém vozíku , který mi usnadňuje život , protože nemohu sama chodit.