Katarina F., 78 let
„Kvůli pádům nemůžu být sama doma.“
Příběh paní KATARÍNY
Jmenuji Katarína Fryšová a je mi 76 let. Jsem rodilá Pražačka, ale díky tomu, že je můj tatínek Slovák, jsem trávila každé prázdniny minimálně měsíc se svými bratranci a sestřenicemi na Slovensku. Dovolené na Slovensku pokračovaly až do roku 2016. Mám na tyto dovolené hezké vzpomínky. Slovensko je můj druhý domov. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu v Reslově ulici v Praze. Poté jsem pracovala dva roky jako telefonistka na částečný pracovní úvazek na mezinárodní ústředně. Tato práce mě bavila, jelikož jsem používala cizí jazyky, zejména němčinu. Poté jsem nastoupila na dvě mateřské dovolené a následně jsem pracovala v imunologickém oddělení v mikrobiologickém ústavu akademie věd ČR. Sledovala jsem novinky v tomto oboru, které se dále publikovaly v odborných časopisech. Pak jsem v roce 1991 nastoupila do anglické auditorské firmy. Zde jsem začínala jako osobní asistentka a pak jsem se vypracovala na pozici personalisty.
V této anglické firmě došlo k fyzickému i psychickému vypětí. V této firmě jsem postupem času nerada chodila do práce, jelikož došlo k velkým neshodám s firemní partnerkou na fungování firmy. I přesto jsem nadále chodila do práce a postupně se to podepsalo na mém zdraví. Jednoho dne jsem zjistila, že nemůžu používat pravou ruku. Na doporučení kamarádky jsem šla na vyšetření na neurologii, kde mi diagnostikovali Parkinsonovu nemoc. Prvních 5 let se nemoc nijak neprojevovala. Od roku 2001 to začalo gradovat. V současné době jsem schopna fungovat s většími omezeními. Každý den je můj zdravotní stav odlišný. Někdy jsem schopna jít ven na procházku s chodítkem nebo vozíčkem, jindy pro velkou zatuhlost nejsem schopna ani vstát z postele. Největší problém jsou moje pády. Z důvodu pádů nejsem schopna být doma sama. Pomáhá mi můj manžel, ale již má také zdravotní komplikace se srdcem. Proto je třeba, aby k nám docházeli osobní asistenti. Bez nich bychom to doma nezvládli. Kromě potíží s pohyblivostí mám také potíže s očima. Vidím rozmazaně, nemůžu číst. K tomu se přidává postupná ztráta paměti.
I přes svoji nemoc se snažím žít co nejvíce plnohodnotný život, a to s velkou pomocí rodiny, rehabilitačního lékaře a také asistentů. Ráda chodím na procházky v případě dobrého zdravotního stavu. Dále ráda si nechávám číst odborné časopisy a veselé knihy od pana Wericha nebo Ivana Krause. Velice ráda si povídám a vzpomínám na svoje dětství a mládí. Ráda jsem v případě pěkného počasí na zahradě, o kterou se však již vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůžu starat. Ráda také poslouchám hudbu, například Hanu Hegerovou, dále českou klasiku a povídání a rozhovory v českém rozhlase. Zajímám se o dění v politice a v české společnosti. Udržuji také dobré rodinné vztahy, jsem velmi ráda za časté návštěvy příbuzných. Dříve jsem měla ráda i sport, zejména turistiku a jízdu na kole. Jsem ráda, že mi zůstaly alespoň občasné procházky.
Budu velice ráda, pokud získám od nadace příspěvky na osobní asistenci. Je to pro mě velice důležité, protože náklady na asistenci jsou pro mě velice finanční náročné. Navíc manžel již také není zcela zdráv, a potřebuje více odpočívat. V neposlední řadě budu moci nadále být doma, a nikoliv někde v ústavu. Děkuji tímto nadaci za případný příspěvek.
Přeji Vám příjemný den.
S pozdravem
Katarína Fryšová
Jak se má Katarina
Pálilo mě každý den s asistenty dobré bydlo, ale v mém případě, po touze něco změnit, přišlo nečekané oživení. Moje sestra našla na internetu lákavou nabídku hodin angličtiny pro pokročilé. Neuvěřitelná shoda náhod – kurzy se konají v Domě dětí a mládeže a to dvanáct minut pěšky z domova.
Prvotní nadšení, že dům pamatuje i na vozíčkáře, bylo částečně vystaveno zkoušce trpělivosti. Ukázalo se, že vozíčkáři sice mají přístup pomocí plošiny, ale nejprve bylo nutné zjistit kdo má klíč a poté vlastníka odlákat od dětí, které učil na kolečkových bruslích. Instruktor s klíčem dorazil, neměl však s ovládáním plošiny zkušenosti. Ta vyžadovala lehkou ruku, snadno se zastavila nad, nebo pod místem, kde bylo možné ji otevřít. Chvilku trvalo, než jsme dosáhli úspěchu.
Ve skupině je nás deset studentů a paní lektorka má velice svižný rytmus hodiny. Střídá vyprávění s otázkami na přečtený úryvek z přečtené knížky, vysvětluje rozdíly mezi použitím znělého a neznělého „th“. Součástí hodiny je i gramatika a procvičování na příkladech z učebnice. Dostáváme i domácí úkoly. Hlavně si připravit prezentace na dané téma. Rozhodně se na hodinách nenudíme.
Doufám, že i pro mého asistenta jsou tyto hodiny přínosné.
Příspěvek z fondu Pečovatel můžu využít na hodiny strávené nad úkoly z angličtiny a četbou krátkých textů. Přiznávám, že tento čas je zužitkován velice prospěšně a jsem za to vděčná.
Když jsme před 14 dny dostávali varování ze všech dostupných zdrojů o potencionálním nebezpečí rozvodněných toků, nikdo jsme si neuměli představit, co nás čeká. Věděli jsme, že hrozí velké přívalové deště, protože část Německa už jimi byla postižena. Ale přesto jsme si neuměli představit, co opravdu přijde, i když odhady hydrometeorologů byly, že přívalové deště způsobí větší pohromu než v roce 2002.
Na základě zkušeností z předchozích povodní, byly v mnoha městech a vesnicích vybudovány protipovodňové hráze a přijata další opatření. Mysleli jsme si tedy, že to zmírní dopad záplavových dešťů, ale skutečnost předčila veškeré předpoklady. Nepříjemně překvapivé bylo i zasažení některých neočekávaných oblastí jako například severní část republiky, ať již Jesenicko či Ostravsko. Varování hydrometeorologů sice tyto oblasti specifikovalo, ale nikdo si neuměl představit rychlost naplnění. Ačkoliv byly velké přehrady, nádrže a rybníky upouštěny preventivně, přesto voda svůj ničivý dopad nezmenšila všude. Překvapivá byla rychlost, s jakou se řítila voda s bahnem i ulicemi měst. Bylo jasné, že hasičské sbory postižených oblastí nemohou zvládnout situaci samy a byly proto povolány dostupné hasičské sbory ze všech koutů republiky a posléze i armáda.
Každé televizní zprávy ukazovaly nešťastné obyvatele postižených míst a rychlost s jakou voda stoupala. Bylo vidět nezměrné zoufalství lidí, kteří nedávno dokončili nápravy škod minulých povodní a nyní stojí v prvním patře svého domu, kam až současná povodeň dosáhla. Stovky domácností byly v temnotách, protože nefungovala elektřina včetně veřejného osvětlení. Lidé nemohli použít ani vodu z vlastních studen, protože hrozila kontaminace spodních vod.
Od třetího dne začaly fungovat infomační linky, kam se mohli lidé obracet s požadavky na vybavení (chemie, lopaty, aj.), zároveň oblasti začali objíždět technici pojišťoven, humanitární organizace a také dobrovolníci, kteří nabídli svou fyzickou pomoc. Ani vláda nezůstala pozadu; postižení mohli získat okamžitou mimořádnou pomoc až do výše 73 tisíc korun. Hudební celebrity vystoupily v klubovně Díra bez nároku na honorář. Výdělek koncertu, 38 milionů korun, putoval na konto pro postižené povodněmi.
Obyvatelé postižených oblastí si přejí co nejmírnější zimu, aby mohli co nejdéle pokračovat se sanací svého bydlení.
Ačkoliv se mě povodně přímo nedotýkají, neuplyne den, abych na vyplavené lidi nemyslela a nepřála jim co nejvíce nápomocných rukou a co nejpozději nastoupivší zimu. S asistenty, kteří ke mně chodí i díky NF Pečovatel, o povodních často mluvíme a dozvídám se od nich příběhy z jejich okolí.
Měsíc srpen si se mnou pořádně zacvičil. Těžko snáším časté teploty nad 30 stupňů, ty dny nemám ani náladu vyjít na zahradu. Nákupy mi obstarávají asistenti. Jejich čas potom využívám na cvičení, čtou mi a mysl si bystříme luštěním křížovek. Koncem měsíce jsem měla možnost si ověřit výsledek péče asistentů. Byla jsem v Thomayerově nemocnici na testech paměti a výsledek zněl pozitivně. Lepší score, než před rokem. Tím se jen potvrdil přínos asistentů, jejiž čas si díky nadačním příspěvkům mohu dovolit.
Rozjívená dvojčata
Nedávno jsem si otevřela stránky idnes a k mému překvapení na mě vyběhla pozvánka na retrospektivní výstavu fotografky Dagmar Hochové doprovázené jejím známým snímkem „Dvě na mostě“. Uvědomila jsem si, že snímek zachycuje mé dvě sestry dvojčata, jejich bezstarostnost a radost ze života.
Naše rodina sousedila s domem, kde v podnájmu bydlela paní Dáša Hochová. Dáša se specializovala na fotografie dětí, se kterými snadno navázala kontakt díky své empatii a schopnosti dětem naslouchat. To platí i o této fotografii. Dáša se dovolila naší maminky, že si půjčí dvojčata na dopolední fotografování. Jana s Jitkou se těšily na výlet a jejich nadšení se promítlo i do focení na Železničním mostě. Nechala tam dvojčata vyvádět dle libosti. Občas stiskla spoušť a tak vznikla fotografie ,,Dvě na mostě“, která získala mnoho cen a mezinárodních uznání.
Vybavila jsem si, že i já jsem pózovala pro Dášu Hochovou. Moje fotografie s kamarádem doprovázela články v Mladém světě, které měly napomoci mladým lidem se stavením rozpočtu a seznamu věcí nezbytných pro novou domácnost.
Dagmar Hochová je čelní představitelka české humanistické fotografie. Zemřela v roce 2012 a zanechala po sobě rozsáhlé dílo, které vyniká laskavostí, citlivostí a jemným smyslem pro humor.
Koncem června se stala Praha přechodným bydlištěm pro desítky tisíc lidí. Jednalo se o účastníky Všesokolského sletu, jejich kamarády i známé. Velká skupina přijela z Ukrajiny, ze Slovenska a z Chicaga, kde je nejčetnější komunita Čechů a Slováků.
Trochu historie:
Sokol pražský byl založen dne 16. 2. 1862 a byl spjatý se jménem Miroslava Tyrše a Jindřicha Füngera. V roce 1882 proběhlo první veřejné cvičení a průvod Prahou. Akce prvního sletu se vydařila a založila tradici sletů a průvodů Prahou.
Letošní slet byl v pořadí sedmnáctý. V pátek odpoledne prošli Sokolové od Svatého Václava na Václavském náměstí až na Staroměstské náměstí a na Pražský hrad. V podvečer se předvedla část cvičenců, ale hlavní akce se odehrála v sobotu na stadionu v Edenu. Cvičenci byli rozděleni do věkových kategorií. Nejmladší byli v předškolním věku, nejstarší senioři, kde nebyli výjimkou i účastníci 80 ti letí. Obdivovala jsem choreografii jednotlivých vystoupení, která využívala rozdílnou barevnost oblečení, doplňků a fyzickou zdatnost cvičenců. Díky televizi a jejím komentátorům jsem měla možnost se seznámit i se jmény autorů skladeb a hudebního doprovodu.
Díky příspěvku od Nadačního fondu Pečovatel jsem si mohla celé sobotní odpoledne užívat popsaný Všesokolský slet.