Katarina F., 80 let
„Kvůli pádům nemůžu být sama doma.“
Příběh paní KATARÍNY
Jmenuji Katarína Fryšová. Jsem rodilá Pražačka, ale díky tomu, že je můj tatínek Slovák, jsem trávila každé prázdniny minimálně měsíc se svými bratranci a sestřenicemi na Slovensku. Dovolené na Slovensku pokračovaly až do roku 2016. Mám na tyto dovolené hezké vzpomínky. Slovensko je můj druhý domov. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu v Reslově ulici v Praze. Poté jsem pracovala dva roky jako telefonistka na částečný pracovní úvazek na mezinárodní ústředně. Tato práce mě bavila, jelikož jsem používala cizí jazyky, zejména němčinu. Poté jsem nastoupila na dvě mateřské dovolené a následně jsem pracovala v imunologickém oddělení v mikrobiologickém ústavu akademie věd ČR. Sledovala jsem novinky v tomto oboru, které se dále publikovaly v odborných časopisech. Pak jsem v roce 1991 nastoupila do anglické auditorské firmy. Zde jsem začínala jako osobní asistentka a pak jsem se vypracovala na pozici personalisty.
V této anglické firmě došlo k fyzickému i psychickému vypětí. V této firmě jsem postupem času nerada chodila do práce, jelikož došlo k velkým neshodám s firemní partnerkou na fungování firmy. I přesto jsem nadále chodila do práce a postupně se to podepsalo na mém zdraví. Jednoho dne jsem zjistila, že nemůžu používat pravou ruku. Na doporučení kamarádky jsem šla na vyšetření na neurologii, kde mi diagnostikovali Parkinsonovu nemoc. Prvních 5 let se nemoc nijak neprojevovala. Od roku 2001 to začalo gradovat. V současné době jsem schopna fungovat s většími omezeními. Každý den je můj zdravotní stav odlišný. Někdy jsem schopna jít ven na procházku s chodítkem nebo vozíčkem, jindy pro velkou zatuhlost nejsem schopna ani vstát z postele. Největší problém jsou moje pády. Z důvodu pádů nejsem schopna být doma sama. Pomáhá mi můj manžel, ale již má také zdravotní komplikace se srdcem. Proto je třeba, aby k nám docházeli osobní asistenti. Bez nich bychom to doma nezvládli. Kromě potíží s pohyblivostí mám také potíže s očima. Vidím rozmazaně, nemůžu číst. K tomu se přidává postupná ztráta paměti.
I přes svoji nemoc se snažím žít co nejvíce plnohodnotný život, a to s velkou pomocí rodiny, rehabilitačního lékaře a také asistentů. Ráda chodím na procházky v případě dobrého zdravotního stavu. Dále ráda si nechávám číst odborné časopisy a veselé knihy od pana Wericha nebo Ivana Krause. Velice ráda si povídám a vzpomínám na svoje dětství a mládí. Ráda jsem v případě pěkného počasí na zahradě, o kterou se však již vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemůžu starat. Ráda také poslouchám hudbu, například Hanu Hegerovou, dále českou klasiku a povídání a rozhovory v českém rozhlase. Zajímám se o dění v politice a v české společnosti. Udržuji také dobré rodinné vztahy, jsem velmi ráda za časté návštěvy příbuzných. Dříve jsem měla ráda i sport, zejména turistiku a jízdu na kole. Jsem ráda, že mi zůstaly alespoň občasné procházky.
Budu velice ráda, pokud získám od nadace příspěvky na osobní asistenci. Je to pro mě velice důležité, protože náklady na asistenci jsou pro mě velice finanční náročné. Navíc manžel již také není zcela zdráv, a potřebuje více odpočívat. V neposlední řadě budu moci nadále být doma, a nikoliv někde v ústavu. Děkuji tímto nadaci za případný příspěvek.
Přeji Vám příjemný den.
S pozdravem
Katarína Fryšová
Jak se má Katarina
Konec 19. a začátek 20. století přinesly velké změny. Ekonomika se po celosvětové krizi postavila na nohy, změnilo se sociální chování. Ženy se začaly brát o svá práva, světlo světa spatřila první knížka v češtině, pohádky od Boženy Němcové. V této době se začal psát příběh Anny Honzákové, Karly Vobišové a Laty Brandisové.
Anna Honzáková jezdila se svým tatínkem lékařem po pacientech. Toto povolání se jí líbilo a rozhodla se stát lékařkou. Vystudovala Minervu, dívčí školu, která nenabízela maturitní studium. Anna měla výborný prospěch a přesto jí trvalo několik let, než směla dokončit své studium na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Tu úspěšně dokončila a stala se první českou lékařkou v oboru gynekologie a porodnictví.
Stejně za svá práva musela bojovat Karla Vobišová. Dostala se na UMPRUM, obor sochařství. Mužské pokolení ji zrazovalo, že si nebude umět poradit s kvádry pískovce nebo žuly. Opak byl pravdou, její sochy se dostaly na mnoho míst v Evropě. Francouzská obdoba UMPRUM jí nabídla roční stáž v Paříži. Karla byla známá pro svůj cit pro detail. Její výtvor najdeme i v chrámu svatého Víta.
Třetí ženou je Lata Brandisová. Vyrůstala na statku, kde si ji svou povahou , ladností a vytrvalostí podmanili koně. I když si ji stájníci a majitelé nedovedli představit na dostihové dráze, nedbala a jako první žena vyhrála Velkou pardubickou.
O osudu těchto tří emancipovaných a cílevědomých žen jsem se dozvěděla na přednášce a jejich osud je mi příkladem při překonávání mých zdravotních problémů.
Letošní duben je opravdu nepředvídatelný, teploty už byly pár dní nad patnácti stupni, pak se najednou zvrtly na pět stupňů. Tyto výkyvy postihly nejvíce sadaře na Moravě, kde pomrzla pole meruněk.
Tato situace nezabránila hejnům stěhovavých ptáků se vydat na cestu do našich krajů. Nejvíc se ozývá jejich zpěv brzy po ránu. Bohužel nepatřím mezi znalce zpěvných druhů, proto mě nadchla vymoženost, kterou mi předvedla dcera. Z internetu si stáhla aplikaci zpěvných ptáků, jde po zahradě a směrem odkud se ozývá zpěv namíří svůj mobil a na obrazovce se jí ukáže ptáček ve své kráse a když si klikne na tlačítko song, tak se jí ozve i úryvek jeho zpěvohry. Pro mě to je opravdu zázrak, protože díky mým dioptriím jsem ty ptáčky ve větvích nikdy neviděla, tady je vidím neuvěřitelně zbarvené.
Také mě nadchl příběh špačka. Martina má na zahradě vykotlaný zbytek staré třešně, který si špaček vybral za své bydliště. Nejdřív si vyházel staré listí a stébla z předchozího roku, potom se mu podařilo svým zpěvem nalákat samičku. Společně začali budovat nové bydlení. Jedno odpoledne špaček přilétl s dlouhým stéblem, pokoušel se ho dostat do hnízda, což se mu stále nedařilo, protože stéblo bylo dvojnásobně dlouhé. Nakonec situaci zachránila samička, která zobáčkem přepůlila stéblo a dostala ho do hnízda.
Poslední měsíce jsem díky Nadaci pečovatel navštívila několik přednášek. Ať už to byla prezentace o Islandu, historická přednáška o období třicetileté války a beseda s Miloněm Čepelkou. Obdivovala jsem jeho vitalitu ve skoro devadesáti letech a smysl pro humor.
Letošní paralympiáda přinesla několik příjemných překvapení. Všichni účastníci se snažili ze všech sil ukázat výsledek své poctivé přípravy. Byla to přehlídka očekávaných vítězství, ale i pocitu zmaru.
Slavnostní průvod na zahájení paralympiády byl narušen těžko zkousnutelným faktem, že v čele průvodu stál i reprezentant agresora s mávající ruskou vlajkou. Organizátoři her vzkázali účastníkům, že tento fakt bude prověřen. Touto epizodou byla narušena poklidná atmosféra her. Protože se svět, a tím pádem i jednotliví sportovci, snaží vyjádřit své stanovisko ohledně konfliktu na Ukrajině. O to se pokusil i ukrajinský běžec s čepicí pokrytou fotografiemi obětí z řad sportovců. Zde olympijský výbor zakročil a běžec byl z her diskvalifikován a směl je sledovat pouze z pozice diváka.
Hned první den soutěží zazářila Carin Edlingerová, která si doběhla pro stříbrnou medaili v biatlonovém sprintu na 7,5 kilometru. Svůj úspěch si potvrdila ve stíhacím závodu ziskem zlaté medaile.
Osmý březen se zapíše do dějin biatlonu jako výjimečný počin Simony Bubeníčkové, která opět v biatlonu si doběhla pro stříbrnou medaili, později získala i medaili bronzovou. Kromě biatlonu závodila i v běžeckém lyžování, kde skončila se dvěma stříbrnými medailemi.
Smutek na duši si odnášeli hokejisté a jejich fandové, doufali jsme v medailový úspěch, ale rozesmutnil nás zápas o bronz, kde jsme v těsném boji padli s Čínou, ale i tak bylo čtvrté místo historicky nejlepší výsledek našich parahokejistů na hrách.
Díky příspěvkům od Nadace pečovatele se mohu věnovat vzhledem k moji diagnoze tolik potřebnému cvičení, které mi pomáhá udržet fyzickou kondici.
Datum 6. února 2026 byl plný očekávání jak pro sportovce – aktivní účastníky her, tak pro jejich rodinné příslušníky a diváky, jak na sportovištích, tak u televizních obrazovek. Tyto olympijské hry byly zahájeny průvodem aktivních sportovců a vlajkami účastnických států. Naši vlajku nesl hokejista David Pastrňák společně s biatlonistkou Lucií Charvátovou.
Na olympiádu jsme vyslali rekordní počet sportovců – 115. Mezi hlavní kandidáty na některou z olympijských medailí byli Ester Ledecká, Metoděj Jílek a týmy hokejistů a hokejistek. Již 8. února jsme předpokládali získání některé z medailí od Ester Ledecké, ale člověk míní a Pán Bůh mění. I přes suverénně zajeté kvalifikační jízdy se jí nepodařilo rozhodující závod přeměnit v medaili. O zlato se postarala nečekaně Zuzana Maděrová. Ve stejný den nastoupil ke svému prvnímu olympijskému závodu v životě 19letý český rychlobruslař Metoděj Jílek v závodě na 5000 metrů a získal stříbrnou medaili. Martině Sáblíkové viróza nedovolila nastoupit k závodu na 3000 metrů. Nakonec se dostavila na start závodu na 5000 metrů, ale viróza jí ubrala síly a skončila na 11. místě.
Navzdory lidovému rčení o pátku třináctého, olympijský stadion tleskal jízdám dvou českých sportovců – stříbrné Evě Adamczykové a zlatému Metoději Jílkovi. Předposlední den her se nečekaně zrodila pátá olympijská medaile pro Česko zásluhou bronzové biatlonistky Terezy Voborníkové.
Čeští hokejisté zůstali za očekáváním fanoušků a kvůli horším výkonům v základní skupině narazili hned zkraje vyřazovací fáze na největšího favorita na zlato – Kanadu. S tímto soupeřem však paradoxně odehráli svůj nejlepší zápas na turnaji, když byli tři minuty od postupu, ale bohužel zápas nakonec ztratili v prodloužení.
S letošní olympiádou se rozloučili vlajkonoši Martina Sáblíková s Metodějem Jílkem a symbolicky tak došlo k předání žezla nastupující generaci.
Díky podpoře Nadace pečovatel mohu pokračovat další rok ve své výuce angličtiny a navštěvovat zajímavé přednášky.
Minulý týden se Praha probudila do bílého dne. Už jsme si odvykli, že ulice i těch nejtemnějších zákoutí jsou zasněžené a celá Praha ztichla. Lidé se rozdělili do dvou táborů. Ti, kteří zažili takovou nadílku poprvé v životě a ty, kteří spěchali za svými povinnostmi bez ohledu na počasí. Tato skupina má ještě další členy a to seniory
a lidi po úrazech. A podle toho vypadala i jejich chůze. Děti bez ohledu na bílou pokrývku se vyřítily do sklepů a vytáhly na světlo cokoliv na čem se dalo jezdit. Chodníky byly posypány pouze díky majitelům pozemků, protože město nemělo dostatek posypových vozů a jejich řidičů.
Doprava v Praze první den zcela zkolabovala, spoje nabíraly desítky minut zpoždění, pokud vůbec vyjely. Některé autobusové linky byly zrušeny kvůli kopcovitému terénu. Ojínělá tramvajová vedení neumožnila některým spojům vyjet z vozoven.
Se sněhovou pokrývkou jsme se uměli vypořádat, ale horší situace nastala po dvou dnech mírné oblevy a posléze celonočního mrazu. Vše bylo pokryto
až pětimilimetrovou vrstvou ledu, která ani posypem solí se nerozpustila.
Ředitelé škol měli pravomoc zrušit vyučování. Pokud někdo měl šanci pracovat
z domova, rád toho využil. Pouze podle počtu houkajících sanitek se dalo odhadnout, kolik nešťastníků na této ledovce si pořídilo zlomeninu. Ani já jsem se nedostala
na svoji hodinu angličtiny, protože jsem nechtěla vystavit svého asistenta nebezpečí úrazu. Pár dalších dnů teploty atakovaly i -12 stupňů V Praze, ale to už jsme se s tím smířili jako se součástí zimy.