Chci darovat

Přemysl B., 31 let

Autismus, operace páteře Potřebuje 25 hod./měs. ~ 3 250 Kč

„Jsem se svojí asistentkou Dianou rád a nechci o ni přijít.“

Srpen Pokryto
Září Chybí 12,9 hodin
Říjen Chybí 25 hodin
Chybí 37,9 hodin ~ 4 930 Kč
Celkem již bylo darováno: 4 820 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh Přemysla

Jmenuji se Přemek a narodil jsem se ve Frýdku-Místku. Maminka se mnou byla doma a můj starší bráška Zbyněk už chodil do školy. Vše bylo fajn, s bráškou i maminkou jsem jezdil na výlety, do zoo, chodil jsem k babičce a dědovi, kteří bydleli blízko našeho bytu. Tatínek pracoval v Rakousku, aby spolu s maminkou mohli dostavit dům a v blízké vesnici, a abychom se tam společně mohli nastěhovat.

Vše se začalo komplikovat mými častými nemocemi a to hlavně angínami. Doktor mamince řekl, že mám oslabenou imunitu a že nesmím mezi kamarády, protože bych byl stále nemocný.

Začaly mně často bolet uši, maminka se mnou jezdila na pohotovost. Bál jsem se, většinou to bolelo tak, že jsem od pláče i bolesti a taky ze strachu, usínal. Začal jsem hůř slyšet. I páteř moje bolesti nevydržela a museli mi tam složitou operací vložit destičky, které ji drží. Ale nesmím tahat těžké věci a pokud bych chtěl někdy v budoucnu svoji ženu přenést přes práh, tak i to mám zakázáno.

Ale nemám ženu a nemám ani kamarády. Těch jsem měl vždycky málo. Byli divní. Nechápali, co jsem jim říkal. Smáli se mi, kdysi mi brali hračky, nyní v dospělosti mně i okradli. Proto jsem raději sám a doma. Tam to bylo a stále je, nejbezpečnější.

Aby toho trápení byl větší kopec, neunesl moje nemoci ani táta. Opustil maminku a tak s učením mi pomáhal bráška a vše ostatní zbylo na ní. Mamince se zhoršila nemoc a tak musela chodit na chemoterapie. Já jsem šel na začátku roku bydlet ke svému otci a jeho přítelkyni. Také jsem musel začít více chodit i s hůlkama, protože se mi moc zhoršila stabilita a paní doktorka strašila, že bych mohl být v budoucnu i nehybný.

Umřela babička a otci s přítelkyní jsem brzy začal hrozně vadit, tak mě začali vyhazovat z bytu a vyhrožovat mojí mamce. Moc jsem se bál, že budu muset být někde na ulici. Maminka tedy přerušila léčbu, vzala mě domů a začali jsme hledat, kde bych mohl bydlet.

Byl jsem už v řadě nemocnic a u mnohých lékařů. Lidé mi nerozumí, když mluvím. Divně se na mně dívají, dávají mi otázky, kterým nerozumím zase já, a když jim chci odpovědět, nemají čas čekat na moji odpověď.

Chodím i k psychiatrovi, ten mi vždy předepíše plno léků, ale já bych potřeboval takové, které by mi pomohly najít trpělivé přátele. Bylo by super, když by mně brali takého, jaký jsem, a nesmáli se mi.

Taky bych rád vyzkoušel bydlet sám, bez maminky, ale bojím se, že mně zase okradou, když už se jim to podařilo. V tom by mi mohl pomoci osobní asistent nebo asistentka.

Naštěstí je to na dobré cestě, uvolnilo se jedno místo v chráněném bydlení tady v Místku, tak se těším.

Chtěl bych hodné děvče a práci, kterou bych mohl dělat. Hledám, ale když na mně začnou mluvit cizí lidé, začnu se třást a nemluví se mi dobře. Většinou slíbí, že se ozvou a už se neozve nikdo.

Ale já to zkouším a třeba to někdy vyjde. Chci někde žít beze strachu. Jsem se svojí asistentkou Dianou rád a nechci o ni přijít.

Vzkazy