Chci darovat

Přemysl B., 31 let

Autismus, operace páteře Potřebuje 25 hod./měs. ~ 3 250 Kč

„Jsem se svojí asistentkou Dianou rád a nechci o ni přijít.“

Říjen Chybí 10,9 hodin
Listopad Chybí 25 hodin
Prosinec Chybí 25 hodin
Chybí 60,9 hodin ~ 7 920 Kč
Celkem již bylo darováno: 5 080 Kč Každých 130 Kč odpovídá 1 hodině péče.
Chci darovat

Příběh Přemysla

Jmenuji se Přemek a narodil jsem se ve Frýdku-Místku. Maminka se mnou byla doma a můj starší bráška Zbyněk už chodil do školy. Vše bylo fajn, s bráškou i maminkou jsem jezdil na výlety, do zoo, chodil jsem k babičce a dědovi, kteří bydleli blízko našeho bytu. Tatínek pracoval v Rakousku, aby spolu s maminkou mohli dostavit dům a v blízké vesnici, a abychom se tam společně mohli nastěhovat.

Vše se začalo komplikovat mými častými nemocemi a to hlavně angínami. Doktor mamince řekl, že mám oslabenou imunitu a že nesmím mezi kamarády, protože bych byl stále nemocný.

Začaly mně často bolet uši, maminka se mnou jezdila na pohotovost. Bál jsem se, většinou to bolelo tak, že jsem od pláče i bolesti a taky ze strachu, usínal. Začal jsem hůř slyšet. I páteř moje bolesti nevydržela a museli mi tam složitou operací vložit destičky, které ji drží. Ale nesmím tahat těžké věci a pokud bych chtěl někdy v budoucnu svoji ženu přenést přes práh, tak i to mám zakázáno.

Ale nemám ženu a nemám ani kamarády. Těch jsem měl vždycky málo. Byli divní. Nechápali, co jsem jim říkal. Smáli se mi, kdysi mi brali hračky, nyní v dospělosti mně i okradli. Proto jsem raději sám a doma. Tam to bylo a stále je, nejbezpečnější.

Aby toho trápení byl větší kopec, neunesl moje nemoci ani táta. Opustil maminku a tak s učením mi pomáhal bráška a vše ostatní zbylo na ní. Mamince se zhoršila nemoc a tak musela chodit na chemoterapie. Já jsem šel na začátku roku bydlet ke svému otci a jeho přítelkyni. Také jsem musel začít více chodit i s hůlkama, protože se mi moc zhoršila stabilita a paní doktorka strašila, že bych mohl být v budoucnu i nehybný.

Umřela babička a otci s přítelkyní jsem brzy začal hrozně vadit, tak mě začali vyhazovat z bytu a vyhrožovat mojí mamce. Moc jsem se bál, že budu muset být někde na ulici. Maminka tedy přerušila léčbu, vzala mě domů a začali jsme hledat, kde bych mohl bydlet.

Byl jsem už v řadě nemocnic a u mnohých lékařů. Lidé mi nerozumí, když mluvím. Divně se na mně dívají, dávají mi otázky, kterým nerozumím zase já, a když jim chci odpovědět, nemají čas čekat na moji odpověď.

Chodím i k psychiatrovi, ten mi vždy předepíše plno léků, ale já bych potřeboval takové, které by mi pomohly najít trpělivé přátele. Bylo by super, když by mně brali takého, jaký jsem, a nesmáli se mi.

Taky bych rád vyzkoušel bydlet sám, bez maminky, ale bojím se, že mně zase okradou, když už se jim to podařilo. V tom by mi mohl pomoci osobní asistent nebo asistentka.

Naštěstí je to na dobré cestě, uvolnilo se jedno místo v chráněném bydlení tady v Místku, tak se těším.

Chtěl bych hodné děvče a práci, kterou bych mohl dělat. Hledám, ale když na mně začnou mluvit cizí lidé, začnu se třást a nemluví se mi dobře. Většinou slíbí, že se ozvou a už se neozve nikdo.

Ale já to zkouším a třeba to někdy vyjde. Chci někde žít beze strachu. Jsem se svojí asistentkou Dianou rád a nechci o ni přijít.

Jak se má Přemysl:

Léto doznívá a už začínají chladné dny. I nadále stále rád navštěvuji sociálně-terapeutické dílny, kde mám mezi ostatními klienty své kamarády a je zde vše po prázdninách zase konečně v obvyklém režimu, který znám, na který jsem zvyklý.

Po prázdninách u nás ve Frýdku-Místku proběhl den sociálních služeb, kterého jsem se po celou dobu zúčastnil. Kromě návštěvy chráněných dílen se pravidelně scházím se svou osobní asistentkou. Vždycky na mě podle domluvy čeká a já už se těším na společné aktivity. Jsem rád, že naším velkým společným zájmem je láska k pejskům.

Také jsem moc rád, že stále mám s kým být, necítím se sám, že mám někoho, s kým si rozumím, můžu si povídat o všem možném, ať už to jsou mé starosti, problémy nebo veselé věci.

Od 8. 5. 2018, kdy jsem naposledy psal o nových událostech ve svém životě, nastaly další změny, které ovlivnily a nadále ovlivňují můj život.

Podal jsem žádost o průkaz osoby se zdravotním postižením a žádost o příspěvek na mobilitu. Výsledek zatím nevím, protože obojí je stále ještě v řízení.

Co se týče mého otce, byl jsem jej navštívit, i když tam nechodím každý týden a nechodím tam moc rád. Můj otec totiž i nadále nemá jakýkoli zájem o mou situaci a v poslední době se mnou moc nekomunikuje  a když, tak jen telefonicky a fyzický kontakt spolu máme jednou za 3 týdny ne déle než 2 hodiny, pak už nechce. Navíc domluva na čemkoliv s ním je špatná.

S mým starším bratrem to také není jednoduché. Když už se ukáže tak jednou za dlouhou dobu a o mé či maminčino zdraví se nezajímá. Má svou rodinu se svými problémy, tudíž od něj i nadále nemůžu očekávat aktivní pomoc v případě nouze.

Nyní se i přes tyto události i nadále snažím o to, abych si našel, abych byl samostatný, ale je to velmi obtížné. Já se ale nevzdávám a budu bojovat dál.

Dnes se mi daří v rámci možností obstojně, i když jsou léto a dny s ním spojené náročné. I nadále navštěvuji sociálně- terapeutické dílny, které byly dočasně zavřené z důvodu výběru dovolených ze strany pracovnic, těším se z jejich otevření od 13. 8.

Mám prostředí v sociálně terapeutických dílnách rád, i přestože jsou v nich některé dny náročné kvůli hlučným klientům a prázdninovým provozním změnám. To mě pak doma bolí hlava. Kromě dílen využívám i sociální asistenci, scházím se se svou osobní asistentkou, čekává na mně před dílnami a pak už si povídáme. Chodíme ven, na zahradu dělat něco užitečného nebo za pejsky.

Mimo dílen se snažím využít i toho, že se o prázdninách koná mnoho nejen hudebních ale i filmových akcí atd., na některé se mi podařilo i podívat, abych mněl nějaký sociální kontakt jak nás tady v dílnách učí. Jsem rád, že mám s kým jít, mám problém chodit na ně sám.Jak

Více

Vzkazy