Jmenuji se Vláďa. Narodil jsem se v Teplicích před téměř 60 lety, maminka tam působila jako učitelka. Mám ještě o rok staršího bráchu. Vykoukl jsem na svět o dva měsíce dřív, nejspíš jsem se nemohl dočkat, co mě tu čeká. Ale po krátké době jsem zjistil, že to nebylo úplně nejmoudřejší rozhodnutí, neboť mamce v nemocnici řekli, že mám DMO.

Zhruba do mých 5 let se o mě starala hlavně moje babička s dědou. Protože v té době byla mateřská jen 4 měsíce a já jsem potřeboval nepřetržitou péči, odvezla mě mamka k babičce do Prahy. Po rozvodu se mamka odstěhovala zpátky ke svým rodičům do Prahy, kde se o mě společně s nimi starala. Po jejich úmrtí o mě pečovala sama. V současnosti a vzhledem k jejímu vysokému věku, ke mně nyní dochází asistentky. Někdy mně také vypomáhá kamarád, nebo můj starší bratr. Ten ale nemůže chodit často, protože není místní. Tátu jsem prakticky neznal. Vyrůstal jsem bez jeho podpory a jeho nepřítomnost mému životu také neprospěla. Na své dětství nemám moc dobré vzpomínky. Mnoho času jsem také trávil v nemocnicích a různých léčebných zařízeních.

Ve 14 letech jsem prodělal operace zkrácených podkolenních šlach, o 2 roky později následovaly další operace klenby levé a pravé nohy. V roce 2000 opět operace klenby obou chodidel. Ze začátku jsem jezdil na tříkolce i do školy, později byl nutný vozík.

Momentálně bydlím sám. Celý život se přemísťuji pomocí speciálně upravených berlí. S velkými obtížemi se obléknu, nejtěžší je pro mě oblékání ponožek, kalhot a bot. Přesun na toaletu je také velmi náročný, jelikož mám silnou bolest v levém koleni, která se ozývá skoro při každém kroku. Do vany se dostanu jedině díky elektrickému vanovému zvedáku. Bez něj bych se do vany, ani z ní, nedostal. Ale i tak se ještě musím chytit madla, abych vůbec vylezl. Celý tento proces je pro mě velice náročný i z časového hlediska. Obědy mi dovážejí, nebo mi je maminka připraví. Když jsem byl mladší, tak jsem tyhle úkony zvládal lépe. V současné době je situace úplně jiná, bohužel horší.

Pomoc potřebuji zejména doma, nebo jako doprovod na poštu, k lékaři, do obchodu, nebo jen tak na procházku. V současné době se sám bez něčí pomoci ven nedostanu, proto je pro mě velmi povzbuzující možnost občas se dostat ven z bytu.

Tenhle svět by mě bavil a naplňoval mnohem víc, kdyby DMO v prvé řadě neexistovala, jelikož hodně omezuje život člověka, ale protože tomu tak není, byl bych velice rád, kdybych mohl být více a častěji s lidmi. V minulosti jsem chodil ven o berlích sám. V současné době to už bohužel není možné, když potřebuji nebo chci jít ven, je nutné, aby mně u toho vždy někdo asistoval. Ven se teď dostanu hlavně díky asistentkám.

Z čeho se těším? Někdy mám pocit, že z ničeho, ale snažím se být pozitivní. Rád se dívám na romantické, rodinné filmy i filmy pro pamětníky. Dřív jsem hodně rád četl, teď už tolik nečtu. Mojí nemalou radostí je kontakt s asistentkami, rád si s nimi povídám, dodává mně to větší radost a chuť do života. Ale z finančních důvodů si sám nemohu dovolit asistenci tak často, jak bych potřeboval.

Jsem proto opravdu moc rád, že si díky NF Pečovatel mohu dovolit častější asistence, abych měl větší možnost být mezi lidmi a necítil se tak sám. Je to pro mě velice důležité, protože bez něčí pomoci nemám šanci se někam dostat. Děkuji.

Vláďa